Zbigniew Cybulski

Narodil se na Haliči, ve vsi Kniaże poblíž Sňatynu, na samé jihovýchodní výspě tehdejšího Polska u hranic s Rumunskem (dnes se celá oblast nachází na západní Ukrajině). Když mu bylo 12 let, začala druhá světová válka, která hluboce ovlivnila osud jeho rodiny. Otec byl zatčen a deportován do koncentračního tábora. Podařilo se mu však uprchnout do Francie, kde se zapojil do odboje. Matka, aby nebyla zatčena, vstoupila do armády. Postupně bojovala v Sovětském svazu a na Blízkém východě. Zbigniew společně s bratrem strávili celou válku ve Varšavě u prarodičů. Aby přežili, museli si přivydělávat šitím rukavic a roznáškou novin. Po skončení války se všichni opět shledali a přestěhovali se do Katovic.

Zbigniew odmaturoval, další jeho studijní kroky vedly na universitu v Krakově. Zde studoval obchodní akademii, později přestoupil na Vysokou školu společenských věd, na studium žurnalistiky. Jeho touha po herectví však zvítězila, přihlásil se do krakovské Státní divadelní školy, kterou úspěšně absolvoval. [1] Následně odjel se spolužáky do Gdaňska, kde společně založili experimentální divadlo Bim Bom. Byl velmi činný, kromě hraní se věnoval i psaní textů a režírování. První příležitost před filmovou kamerou dostal ve filmu Andrzeje Wajdy Nezvaní hosté, ale tento jeho debut se nakonec nedostal do finálního sestřihu. Následovaly další menší role ve filmech Nebezpečná hra, Tři starty, Konec noci a Vraky. Ovlivněn gdaňskou zkušeností se Cybulski hlásil na studium na lodžské filmové škole, na studium režie však nebyl přijat.

Zbigniew Cybulski

Wajdovo filmové drama Popel a démant, ve kterém dostal hlavní roli Matěje Chmelnického, ho v jeho třiceti letech vyneslo na herecké výsluní. Stal se idolem polské mládeže, která napodobovala chování a styl jeho postavy, a kritika ho srovnávala s americkým hercem Jamesem Deanem. Následovaly další velké role: Válečný kříž, Vlak, Nevinní čarodějové, Rozchod. Přicházely nabídky i ze zahraničí, pod režijním vedením francouzského režiséra Jacquesa Baratiera sehrál dvojroli diktátora Prado Rotha a jeho vraha ve filmu Loutky. Po dalším filmu Jak být milována, kde hrál postavu morálně rozvráceného herce Viktora Rawicze, přišla změna a začal dostávat také komediální role, např. v komedii Jejich všední den. Nakonec přijal i nabídku na romantický kostýmní film, Rukopis nalezený v Zaragoze s rolí kapitána Alfonse van Wordena. Jeho posledním filmem byla adaptace Dygatova románu Disneyland, nazvaném Jowita.

Zemřel tragicky 8. ledna 1967 na nádraží ve Vratislavi, když při naskakování do rozjíždějícího se vlaku upadl a sklouzl pod jeho kola. O následných peripetiích, kdy se o jeho šokující smrti postupně dozvídá jeho profesní okolí a musí se s ní nějak vyrovnat, natočil Andrzej Wajda bezprostřední autobiografickou zpověď Vše na prodej.

• Nezvaní hosté (Pokolenie, r. Andrzej Wajda, 1955)
• Nebezpečná hra (Kariera, r. Jan Koecher, 1955)
• Tři starty (Trzy starty, r. Ewa Petelska, Czesław Petelski, Stanislaw Lenartowicz, 1955)
• Konec noci (Koniec nocy, r. Julian Dziedzina, Paweł Komorowski, 1957)
• Vraky (Wraki, r. Czesław Petelski, Ewa Petelska, 1957)
• Popel a démant (Popiół i diament, r. Andrzej Wajda, 1958)
• Válečný kříž (Krzyż walecznych, r. Kazimierz Kutz, 1959)
• Vlak (Pociąg, r. Jerzy Kawalerowicz, 1959)
• Nevinní čarodějové (Niewinni czarodzieje, r. Andrzej Wajda, 1960)
• Rozchod (Rozstanie, r. Wojciech Has, 1961)
• Na shledanou zítra (Do widzenia, do jutra, r. Janusz Morgenstern, 1960)
• Loutky (La Poupée, 1962)
• Láska ve dvaceti letech (Amour à vingt ans, L', r. Renzo Rossellini, Shintarô Ishihara, Marcel Ophüls, Andrzej Wajda, François Truffaut, 1962)
• Jak být milována (Jak być kochaną, r. Wojciech Jerzy Has, 1963)
• Jejich všední den (Ich dzień powszedni, r. Aleksander Ścibor-Rylski, 1963)
• Rukopis nalezený v Zaragoze (Rękopis znaleziony w Saragossie, r. Wojciech Jerzy Has, 1964)
• Milovat je dobré (Att älska, r. Jörn Donner, 1964)
• Dvojitý delfín (Jutro Meksyk, r. Aleksander Ścibor-Rylski, 1966)
• Plnou parou vpřed (Cała naprzód, r. Stanisław Lenartowicz, 1967)
• Jowita (Jowita, r. Janusz Morgenstern, 1967)