Zaostalí

Výtvarníci sdružení ve skupině Zaostalí se individuálně prosadili na výstavách doma i v zahraničí už v průběhu 60. let. Okupace Československa v srpnu 1968 jejich umělecké kariéry přerušila a během následujících dvaceti let tzv. normalizace ztratili možnost vystavovat i prodávat svá díla[3] a pohybovali se pouze na neoficiální výtvarné scéně. Někteří byli členy jiných nezávislých sdružení (Šmidrové - Dlouhý, Klusák, Křižovnická škola, Somráci - Beran, Paleta vlasti - Dlouhý). Po roce 1989 působili jako profesoři Akademie výtvarných umění v Praze (Beran, Demartini, Dlouhý) nebo Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (Nešleha).

Skupina se scházela v roce 1987 aby připravila společnou instalaci pro neoficiální výstavu Forum '88 v Pražské tržnici.[4][5] Černý pomníček s nápisem Zaostalí přinesl na jednu schůzku Bedřich Dlouhý a ostatní název přijali jako výraz ironického odstupu ke skupinaření i k sobě samým.[6] Jako architekta přizvali Karla Koubu. Jan Klusák se stal členem skupiny jako skladatel, herec a teoretik během přípravy k následující neoficiální výstavě, která se měla konat v Lidovém domě ve Vysočanech roku 1990. K té nakonec nedošlo a skupina dostala termín v prestižní Nové síni v centru Prahy, která je ale menší a nedovolila realizovat výstavu v původním rozsahu. Část děl proto přesunuli na paralelní výstavu Dialog '90 (Paris-Praha) v Mánesu (Z. Beran: Hra s obrazy). Další společnou výstavou skupiny v roce 1992 byla instalace Hromada (nebo Obětiště) v Mánesu, na výstavě pořádané u příležitosti kongresu AICA ve Vídni,[7] kde individuální artefakty, vytvořené na sklonku komunistického režimu, instalovali jako společné dílo.[8]

Poslední společná výstava Zaostalých proběhla roku 2007 v Městské knihovně v Praze.[9][10]

V dílech Zaostalých se setkává krásné i ošklivé, vznešené i nízké, naléhavě vážné i romanticky ironické. Bedřich Dlouhý a Zdeněk Beran, zřejmě nejvýraznější členové sdružení, kombinují malbu až precizně staromistrovsky pojednanou s prostorovými materiálovými objekty (fantaskní přístroje, hlávky zelí, nosítka či cestovní kufry napěchované podivnými fragmenty). Vznikají tak působivé celky - jakési environmenty, které vynikají svou nenapodobitelnou syrovostí a účinností. Soustředěné nefigurální kresby a malby Pavla Nešlehy s instalovanými plastickými doplňky se spíše blíží k mystickým vizím.[2]

Název Zaostalí byl reakcí na povrchní hodnocení umění měřítkem aktuálních tendencí ve světě a výrazem sebevědomí autorů, kteří se vymezovali vlastním a nezávislým systémem hodnot. Pro umělce není holá současnost jediným rozměrem bytí, ale spíše branou, kudy se vchází do různých oblastí a vrstev času a dějin, od realit skutečných až k fiktivním. Zájem o minulost se tak často stává hledáním nových cest, snahou najít ve včerejšku tajemnou věštbu zítřka, ať již ve smyslu naděje, nebo varování.[11]

Instalace Hromada v Mánesu roku 1992 byla vyjádřením originálního smyslu Zaostalých pro uvedení časové dimenze, zpochybňující realitu světa. V tom jsou blízcí dekadentům na přelomu 19. a 20. století, ale cílem jejich negace nebylo nihilistické truchlení. Tato metaforická akce se zánikem původně autonomních uměleckých děl měla v divákovi svou divností probudit úžas a otevřít jeho imaginaci.[8] Zdánlivé ponížení uměleckých artefaktů bylo možno chápat jako reflexi přelomu dějin a smíření s faktem, že díla reprezentující estetické ideje spojené s duchem umělecké alternativy a vzdoru, je třeba přinést jako obětiny nové éře lidské svobody.[12]

Skepse tváří tvář současnosti není v umění ničím nezvyklým. Je základem romantického tragismu, který se dějinami umění vine jako kolektivní jev spjatý s dobou nebo jako individuální psychologická charakteristika umělce. Věčný námět Vanitas, trosek a apokalyptických katastrof spojených se zánikem civilizace vyplývá ze soustředění vnitřního zraku umělce na destruktivní práci času. Cesta kupředu je tak cestou k zániku a kladení otázky po smyslu bytí znamená také kritickou sebereflexi, kterou musí umělec podstoupit. Východiskem není renesance mýtu, ale individuální zkušenost, která je ve své konečnosti tragická.[11]

• Zdeněk Beran, malíř, profesor AVU (7.3.1937-7.11.2014)
• Hugo Demartini, sochař, Profesor AVU (11.7.1931-14.9.2010)
• Bedřich Dlouhý, malíř, Profesor AVU (2.8.1932)
• Jan Klusák, hudební skladatel, (18.4.1934)
• Karel Kouba, architekt a malíř, (15.9.1929-29.2.1996)
• Pavel Nešleha, malíř a fotograf, Profesor VŠUP (19.2.1937-13.9.2003)

• 1988 Forum ’88, Pražská tržnice
• 1990 Zaostalí, Lidový dům ve Vysočanech, Praha 9 (uskutečnila se v redukované podobě v Nové síni)
• 1990 Zaostalí, Nová síň Praha, paralelně Praha-Paříž, Mánes
• 1992 Hromada (nebo Obětiště), výstava Situace '92 u příležitosti Mezinárodního kongresu AICA ve Vídni '92 , Mánes Praha
• 2007 Zaostalí, Městská knihovna, galerie hlavního města Prahy

• Forum '88, text Josef Hlaváček a kol., 96 s., kat. výstavy Holešovická tržnice, Praha 1988
• Zaostalí, text Jan Kříž, kat. připravované a neuskutečněné výstavy v Lidovém domě, nestránkováno, OŠK ONV Praha 9, 1990
• Situace 92, kat. výstavy, 68 s., Svaz československých výtvarných umělců SČUG Hollar, Praha 1992
• Pavel Nešleha, K Zaostalým krok za krokem, Výtvarné umění 3-4, 1995, s. 95-101
• Zdeněk Beran, Trochu světla k temné historii vzniku skupiny Zaostalí, Výtvarné umění 3-4, 1995, s. 102-103
• Zaostalí forever, kat. výstavy v Městské knihovně GHMP, 104 s., Gallery (Jar. Kořán) Praha 2007, ISBN 978-80-86990-15-6

• Zaostalí v informačním systému abART
• Zaostalí, rozhovor Karla Oujezdského, ČRo Vltava 2007