Závišova píseň

Závišova píseň (též podle počátečních slov Jižť mne všě radost ostává) je staročeská milostná skladba, za jejíhož autora je považován Záviš ze Záp. Jedná se o nejsložitější a formálně nejvyspělejší českou milostnou píseň.[1] V písni jsou především popisovány autorovy pocity lásky, avšak i jeho stesk nad nepřítomností milované osoby.[2]

Rukopis Závišovy písně z počátku druhé poloviny 15. století sepsaný Oldřichem Křížem z Telče

Skladba byla složena zřejmě koncem 14. století.[2] Žánrově se píseň řadí k lejchům. Píseň je syntézou vlivů minnesangu, jenž se odráží v básnické výstavbě skladby, a liturgického zpěvu po stránce hudební.[3] Historik Pavel Spunar se domnívá, že ze Závišovy písně vyzařují vlivy německého básníka Jindřicha z Míšně.[4] Dílo vychází z tradice tzv. kurtoazní lyriky, v níž se projevuje láska, která je pojata ve smyslu utrpení a žalu.[3] Autor v písni užívá zvířecích motivů, když klade přirovnání k fénixovi, lvu, orlu či labuti, na základě čehož literární vědec Václav Černý soudil, že autor hledal vzory z trubadúrské poezie.[5]

Dodnes se zachovaly dva úplné rukopisy Závišovy písně, jež patrně ovšem nepodávají přesné původní znění skladby.[6]