Loučka (zámek)

Od počátku 13. století se Loučka připomíná coby součást lenního systému olomouckých biskupů, kteří nevelký statek propůjčovali svým leníkům (manům).[2] Jejich sídlem byla tvrz, jež je v písemných pramenech poprvé uváděna k roku 1563.[3] Současný zámek vyrostl patrně ve druhé polovině 17. století, kdy se biskupský lenní statek Loučka nacházel v rukách rodu svobodných pánů Kaldtschmidtů z Eisenbergu, kteří mimo jiné rovněž drželi nedaleké léno Choryni.[4] Roku 1720 pak Jan Ignác Kaldtschmidt z Eisenbergu († 1736) předal Loučku svému švagrovi Antonínovi Františkovi z Deblína (1666–1749). Mezi léty 1739–1740 Deblín spolupracoval se zbojnickou skupinou Mikuláše Krampoty z Liptálu, kterému na loučském zámku poskytoval úkryt, za což byl zbojníkem odměněn stříbrem pobitou šavlí.[5] Za Deblínů byla pravděpodobně zřízena zámecká kaple, jejíž presbytář zřejmě posloužil jako základ pro stavbu nového kostela Dobrého pastýře, zbudovaného mezi léty 1777–1778.[6]

Tuto stavbu již financoval Leopold hrabě z Lambergu (1732–1808), jenž Loučku držel v letech 1769–1803. Tehdy se z nevelkého venkovského sídla stalo jedno z center moravského osvícenství, navštěvované četnými hosty.[7] Jedním z nich byl také Leopoldův starší bratr Maxmilián hrabě z Lambergu (1729–1792), přívrženec reformního úsilí císaře Josefa II., autor několika francouzsky psaných knih a filosofických pojednání, který byl ve své době nazýván „moravským Démokritem“.[8]

Po Lambercích přišli v roce 1803 Mohrweiserové, kteří upravili zámecké fasády, rozšířili okolní park a po zrušení lenního zřízení roku 1871 získali velkostatek do svého vlastnictví.[3] Od roku 1879 se majitelé zámku rychle střídali. Mohrweisery následovali Ota Messenský (1879–1901), dr. Alois Mikyška (1901–1906; syn valašskomeziříčského starosty Aloise Mikyšky st.), Armin baron Popper von Podhrágy (1906–1907), Karel Munk (1908–1910) a dr. Augustin Lipčík (1910–1918), od nějž velkostatek zakoupil zlínský podnikatel Tomáš Baťa.[2] V majetku rodiny Baťových se zámek, využívaný jako letní rezidence, nacházel až do roku 1945.

V důsledku znárodnění byla část zámku upravena pro potřeby kanceláří a dílen místního JZD, zbytek sloužil MNV jako byty nebo školní třídy.[3] Kvůli nedostatečně údržbě začala budova chátrat a situace se nezměnila ani po roce 1989, kdy zámek restituovala rodina Baťových. Během první poloviny 90. let 20. století bylo asanováno celé jihovýchodní křídlo zámku a počátkem 21. století hrozilo, že dojde k demolici i zbylé části budovy, což však nakonec realizováno nebylo.[3] Na místě odstraněného křídla vyrostla novodobá replika.[9]

Národní památkový ústav zámek řadí mezi ohrožené nemovité památky a dle zhodnocení z roku 2013 je technický stav objektu havarijní: „Střecha je děravá, překrytí je pouze provizorní, části krovu jsou vážně poškozeny a tvarově deformovány, v interiérech zanikají zbytky historické výmalby a štukové výzdoby. Zámek nadále chátrá, některé jeho partie jsou v havarijním stavu“.[1]

Přízemní stavba obdélníkového půdorysu, stojící v těsném sousedství kostela Krista Dobrého pastýře, bývalého hospodářského dvora a obecní silnice. Exteriérové fasády objektu byly zrekonstruovány pouze částečně, budovu kryje výrazná mansardová střecha s vikýři, některé koncové střešní tašky mají podobu maskaronů. V interiérech jsou zachovány zlomky barokní freskové a štukové výzdoby.

• 
  Pohled na zámek od parku
• 
  Vjezd do zámeckého parku, v pozadí novostavba z 90. let 20. století