Záhuba pohanův na Litvě

„… Jiří s Bernardem, za sebou maje nevolníka, jel do Binaufeldu…“ (ilustrace Michała Elwiro Andriolliho, 1895)

Námět pro dramatický příběh románu čerpal autor z vyprávění o hrdinské bitvě litevské tvrze s křižáky, které již dříve podal v rozsáhlé dvoudílné monografii Litwa – starożytne dzieje, ustawy, język, obyczaje, pieśni, przysłowia, podania itd. (Warszawa 1847-1850). Kraszewski se již dříve zabýval litevskou problematikou celkově, jelikož sám se považoval za „Litvína“ a byl hrdý na svůj východopolský původ[1] Dějiště příběhu, litevskou krajinu, obšírně popsanou v díle, znal autor z vlastní zkušenosti, stejně jako podivuhodnou architekturu malborského hradu.

Autorovou inspirací rovněž mohl být nezávisle na jeho vlastních výzkumech také historický román Felikse Bernatowicze Pojata, dcera Lezdejky, aneb Litvíni v XIV. století (1826), která byla v první polovině století velmi populární a byla opakovaně vydána (6 vydání před Kraszewského románem) a překládána. Autor rovněž sám recenzoval a proto dobře znal dílo Władysława Syrokomly Margier – poemat z dziejów Litwy (1855), vycházející také z výše zmíněného litevského vyprávění.

Děj se odehráva ve 30. letech XIV. století. Dobu příběhu lze identifikovat podle zmínek o vládě Gediminase na Litvě (1316-1341) a „Ludera“ (Luther von Braunschweig) jako velmistra německého řádu. Román vypráví nezvyklý příběh Margera, mladého Litevce z významné rodiny kunigase (knížete), kterého křižáci v dětství unesli a vychovali jako křesťana pod jménem Jiří se záměrem využít ho proti jeho krajanům. Jiří se náhodou dozví pravdu o svém původu a začíná pomýšlet na útěk. Náhodou se také seznámí s mladou Litevkou Baniutou (přejmenovanou křižáky na Barbaru), která byla rovněž unesena a je držena na hradě. S pomocí dalších dvou Litevců v službách křižáků utečou z Malborského hradu a ukryjí se v nedostupné litevské divočině.

Jiří se jakožto „poněmčený“ odrodilec na počátku setkává s neochotnýma podezíravým přijetím, Baniuta, se kterou se mezitím sblížil a zasnoubil, je mu odebrána a určena jako služebnice pohanského božstva. Odhodlaný odpor mladého kunigase tento záměr zmaří. Svou zarputilostí přiměje matku, která mezitím pro něj přijela, aby se zasadila za propuštění Baniuty, a všichni společně se vydají do rodných Pillen — pohraniční pevnosti aktuálně ohrožené křižáckým vpádem. V závěru díla následují po sobě události v rychlém sledu: triumfální návrat, smrt Margerova dědečka a jeho pohřeb, svatba mladého páru a dramatický boj obránců proti křižáckým obléhatelům. Román končí tragickým obrazem lidu hynoucího v hořících Pillenách.

Autor s využitím svých dřívějších prací a svého zájmu o historii Litvy vytvořil poměrně hutný jednosvazkový román s dramatickou zápletkou a strhujícím dějem. V celém rozsáhlém Kraszewského díle je to jeden z pouhých čtyř románů, které se nevztahují k historii Polska a Poláků.[2]. Při jeho tvorbě kriticky využíval dostupné zdroje a tvořil obraz křižáků a Litvy v souladu s tehdejšími poznatky vědy a výzkumu. Jak je u něj obvyklé, dovedně spojil plastickou vizi minulosti s imponující znalostí tématu. Důkazem svědomitého přípravné studia je jednak litevská slovní zásoba uplatněná v díle, jednak popisy obyčejů, např. pohřebních či svatebních (na konci XI. kapitoly).

Rekonstrukce litevského hradiště: „Strašný jest zdaleka pohled na Pilleny. Toť obrové tam narovnali na sebe ty těžké klády zšíří člověka, svázané spolu jakoby byly srostlé.“ (z 3. kapitoly)

V souladu se soudobými poznatky je i popis opevněného hradiště nad řekou. Také samo dějiště příběhu je autentické: dnešní obec Punia nad Němenem (německy Pillenen, Pullen)[3]. Podobných obranných opevnění zvaných litevsky piliakalniai (doslova: „sypané kopce“, od pilies kalnas[4]) měli Litevci v tom čase značné množství

Postava hlavního hrdiny Jiřího–Margera může být inspirována micikiewiczowským Konrádem Wallenrodem. Wallenrodství Margera je ale jiného typu než u jeho literárního předchůdce, jelikož Marger neváhá zahynout společně s rodáky při obraně ohrožené litevskosti a hranic vlasti. Vedle dovedně psychologicky rozlišených hlavních postav (bratr Bernard, Baniuta, Reda) je dosti přesvědčivě vykreslena duchovní přeměna odpadlíka Šventase, který proti vlastní vůli nalézá v sobě své potlačené litevství a stává se kunigasovi věrným společníkem.[5]. Výstižně je rovněž podána postava a otřesené pocity matky, která navzdory silnému mateřskému citu jen obtížně překonává odstup vůči synovi ovlivněnému výchovou v nepřátelské kultuře.

Milostná zápletka má v díle pomocnou úlohu. Zpočátku je jen naznačena, postupně získává na významu a prohlubuje se na pozadí hlavního příběhu až do tragického vyvrcholení v poslední kapitole. V dramatické závěrečné části se spád událostí výrazně zrychluje a nastává změna nálady: radost mísí se se smutkem. Krom toho se v posledních dvou kapitolách mění charakter díla na částečně rytmizovanou poetickou prózu nahrazující dosavadní vyprávění založené na dialozích a popisech. Tyto kapitoly mají povahu elegie; heslem beznadějné obrany vlastní nezávislosti stává se opakovaná věta: „Jen jednou člověk umírá.“ Pod rouškou „historického kostýmu“ (S. Świerzewski) je dovedně skrytá analogie s bojem povstalců v r. 1863. Celkové poselství a nálada díla představovaly také pro autorovy současníky srozumitelné varování před ofensivním germanismem, které Kraszewski ve svých historických románech často opakoval[6].

Mnohokrát byl zdůrazněno, že toto dílo významnou měrou povzbudilo povědomí Litevců o vlastní kultuře a historii a a přispělo tím k jejich národnímu obrození[7]. O neutuchajícím zájmu o toto dílo svědčí nejnovější vilenské knižní vydání v překladu a zpracování Jonasa Kličiusa[8].

Mimo oblast literatury bylo téma zpracováno v opeře Konstantyho Gorského o třech jednáních s názvem Margier (premiéra v r. 1927). Libreto opery ale vychází ze Syrokomlova díla.

• Dnešní podoba hradiště Pilėnai
• 
  Němen v okolí hradu
• 
  Zachovalá část opevnění
• 
  Pohled z opevnění na řeku

U paty návrší ticho teče starý Němen; vyhloubiv sobě pohodlné koryto skryl se v něm… Objal dokola písčitý náplav i pahorek jako pasem, a stiskl jej, jakoby se s ním chtěl pokochat a ho bránit. Neboť také na něm stojí starý pohraničný hrádek litevský, skoro tak starý jako otec Němen, který ho střeže.

—3. kapitola

Český překlad Jakuba Malého, titulní strana

Český překlad Jakuba Malého vyšel v nakladatelství J. Otty v roce 1886.