William Garrow

Garrow začal pracovat jako obhájce v trestním právu u Old Bailey, v době, kdy se mnoho obviněných stávalo stále více odkázaných na obhájce, kteří měli zabránit jejich odsouzení. První případ dostal jako žalobce. 14. ledna 1784, dva měsíce poté, co se stal soudním právním zástupcem, obžaloval Johna Henryho Aiklese za získání směnky na základě podvodu. Aikles údajně slíbil zaplatit Samueli Edwarsovi 100 liber a malou odměnu za směnku ve výši 100 liber a, když si vzal směnku, tak za ni nezaplatil. Navzdory Aiklesovu obhájci, který podle Edwarda Fosse prohlašoval, že se nejedná o žádný závažný trestný čin a ačkoli byl zastupován dvěma nejprestižnějšími obhájci, Garrow přesvědčil dva soudce a porotu, že Aikles je vinný. Garrow později v září 1785 obhajoval Aiklese a dokázal, že ho propustili ze zdravotních důvodů. V začátku profesní dráhy obhájce byl Garrow proslulý svou agresivní metodou vedení křížového výslechu. Když byl James Wingrove obviněn ze zlodějství a násilí v průběhu silniční loupeže v roce 1784, Garrowův křížový výslech Williama Grovea (svědek proti Wingrovovi a osoba žalující) přiměl Grovea připustit, že se dopustil křivopřísežnictví, aby dostal odměnu a že Wingrove nekradl. Garrow prokázal nechuť k většině lovců zlodějů (Grove byl jedním z nich), ačkoli nejednal s Bow Street Runners (1.profesionální policejní jednotka v Londýně) a dalšími profesionály s opovržením. Jeho nechuť se ukázala při jeho obraně tří mužů obžalovaných pro krádež v roce 1788. Byli obviněni napadeným Johnem Troughtonem, kterého dohnali k obavě o vlastní život a ukradli mu klobouk. Bylo otázkou, zda ho napadení dohnalo k obavě o život nebo zda byl hnán touhou po odměně, kterou nemohl dostat kvůli pouhé krádeži. Garrow prokázal, že Troughton si není jistý, jak ztratil svůj klobouk, navzdory pokusu obvinit obviněné, že mu ho vzali. Po svědectví čtyř svědků byli obvinění shledáni nevinnými. Garrow hodně využil odvolání poroty, aby snížil trest pro své obviněné klienty, v době, kdy hodně zločinů vyneslo trest smrti. V roce 1784 byly uvězněny dvě ženy za to, že ukradly věci v ceně 15 šilinků, což znamenalo, že budou odsouzeny k trestu smrti. Garrow přesvědčil porotu, že ženy ukradly věci za 4 šilinky, proto byl trest změněn na 12 let na nucených prací.

Garrow měl později velkou praxi, pracoval na trestních případech v Old Bailey i v okolí Londýna, jako obhájce i jako žalobce. Podle záznamů k roku 1799 počet jeho případů u Court of King's Bench překonal pouze pan Thomas Erskine. Dlouho měl monopol na tyto činnosti na domácím Okruhu (home circuit) (v té době zažitá praxe, že soudce objížděl okolí každoročně po pravidelné trase). Nikomu nebylo nasloucháno s větší pozorností, nikdo nezískal více od poroty. V únoru 1793 byl jmenován Královským poradcem (King's Counsel), měl pomáhat při obžalobě ze zrady a zvláštních zločinů, po méně než deseti letech od jmenování soudním obhájcem. Jeho jmenování se setkalo s protichůdnou reakcí médií. Britton popsal Garrowa a dalších pět jmenovaných jako největší talent doby, zatímco Morning Chronicle byl zahořklý kvůli Garrowovu někdejšímu statutu přítele oficiální opozice – Whigů proti Toryovské vládě. Jako Velká francouzská revoluce a její hrozba Spojenému království získaly hybný impuls, tak také Garrowova kariéra. Byl žalobcem u většiny státních soudních procesů a jak rostla jeho zkušenost, byl nechán, aby většinu z nich vedl on sám. Vystupoval proti vůdčím právním zástupcům jako Thomas Erskine, James Mingay a James Scarlett. V květnu 1794 vláda dočasně pozastavila habeas corpus, v roce 1795 postavila mimo zákon veřejná shromáždění, v roce 1797 postavila mimo zákon tajné organizace a v roce 1799 postavila mimo zákon všechny společnosti zabývající se reformami chodu Spojeného království. Vláda plánovala sérii 800 zatčení s 300 rozsudky smrti za velezradu, přičemž vyvinula velkou snahu, aby obžalován byl Thomas Hardy a John Horne Tooke. Hardy byl první. Obžaloba ho vinila z toho, že vyvolal v Anglii revoluci podobnou té ve Francii. Žalobcem Byl Garrow, obhájcem Erskine. Soud tak trval 8 dní místo jednoho obvyklého a předseda poroty byl tak napjatý, že pronesl verdikt „nevinen“ šeptem a okamžitě omdlel. Poté byl obžalován Tooke, opět ho porota hledala nevinným, s výsledkem, že se upustilo od dalších 800 soudních líčení. V době, kdy Garrow pracoval jako soudní právník, měly velkou moc v parlamentu pěstitelé cukrové třtiny ze Západních Indií (West Indies) (Ostrovy v Karibském moři,...). To jim dovolovalo udržovat monopol na trhu s cukrem v Anglii, což přinášelo velké zisky. Tento průmysl byl vysoce ziskový díky práci otroků, jejímž byl garrow dlouhodobým protivníkem. Když mu plantážníci nabídli práci, aby vedl jejich obchod v oblasti právní a politické, odpověděl: „Kdyby mi váš výbor dal veškerý svůj příjem a všechny své statky, ani pak bych se nestal advokátem praktik, které se mi příčí, a systému, který nenávidím.“ V roce 1806 Thomas Picton, guvernér Trinidadu byl obžalován z mučení a obtěžování svobodné mladé mulatky. Byl předveden před soud Court of King's Bench pod Lordem Ellenboroughem. Soudní záznamy obsahují 367 stran a Garrow byl případem opravdu hluboce zaujat jako prokurátor. Jeho řeč z 24. února 1806 je dle Brabyho pokládána za jednu z jeho nejlepších.

Případ spočíval v tom, zda španělské právo, které povolovalo mučení, ještě v době události platilo, či ne. Porota nakonec rozhodla, že ne a Ellenborough shledal Pictona vinným. Pictonův advokát požadoval nový proces, to bylo potvrzeno a porota u dalšího procesu shledala Pictona nevinným. Garrow se díky svým politickým konexím stal Nejvyšším prokurátorem pro Prince Walesského (Prince of Wales) v letech 1806 a 1807. Byl doporučen Erskinem, který v dopisu princi napsal: „Ví o skutečné spravedlnosti a politice a o všem, co je s tím spojeno více, než kdokoli koho znám.” V roce 1812 byl žalobcem proti Leighu Huntovi (Leigh Hunt) za písemnou výzvu k nezákonnému svržení Prince Regenta. Hunt byl shledán vinným na rozdíl od rozsudku v řízení z roku 1811, kdy byl osvobozen.

Od roku 1789 tisk spekuloval, že Garrow jakožto Whig vstoupí do Parlamentu, ale byl zvolen až v roce 1805 za Gatton. To bylo tzv „rotten borough” hrabství (volební obvod s malým počtem voličů). Garrow byl jmenován, aby hájil zájmy jeho patrona. Po svém vstupu do politiky Garrow nejdříve věnoval politice malou pozornost. Neměl žádný projev až do 22. dubna 1806, kdy napadl obvinění Marquesse Wellesleye z velezrady. Znovu mluvil 18. června 1806 o technické stránce práva. Potom neintervenoval dalších 6 let. Braby a další zdroje naznačují, že práce v Parlamentě Garrowa netěšila a byl tam zřídka, pokud nebyl požádán, aby vedl nějakou záležitost. V roce 1812 byl jmenován státním prokurátorem pro Anglii a Wales, stal se rytířem a v květnu 1813 byl jmenován nejvyšším státním zástupcem. Nejvyšším státním zástupcem byl starší právní zástupce koruny v době, kdy se princ regent obával liberálních změn v trestním právu a parlamentu. Garrowovi, jako pouhému tvorovi prince regenta, se dalo věřit, že je proti tomu. Spíše než pokroková práce obhájce, které se věnoval v počátku kariéry, v této době vystupoval spíše konzervativně proti reformě. Zvláště se střetl se Sirem Samuelem Romillym, který byl pro reformu a tvrdil, že trestní zákoník nefunguje. 5. dubna 1813 se Romillův zákon o ztrátě občanských práv v důsledku velezrady a závažného trestného činu dostal před parlament. Jeho záměrem byl odstranit korupci krve (corruption of the blood, při tomto druhu zločinu, propadl nejen majetek, titul a čest obviněného, ale také jeho potomků) z případů zahrnujících velezradu a zločin. Garow deklaroval, že zákon odstraní jednu z jistot Britské konstituce. Zákon nakonec propadl a korupce krve nebyla odstraněna až do přijetí zákona z roku 1870 Forfeiture Act 1870. Garrow se také zasazoval o zrušení Obilných zákonů (obchodní zákony o ochraně britských zemědělských produktů proti konkurenci levnějšího zboží ze zahraničí), hlasoval pro opatření. Sponsoroval legislativu pro kontrolu chirurgické praxe ve Spojeném království, zákon však neprošel. Začátkem 19. století se rozšířilo týrání zvířat. Garrow byl jedním z těch, kdo to shledali otřesným, a sponzoroval zákon z roku 1816 o zvýšení pokut za schvácení koní k smrti. Byl poražen, ale jeho činnost vyústila ve vznik zákona z roku 1820, který navrhl Sir Thomas Erskine. Zákonu byl udělen královský souhlas a byl schválen. Garrow nakonec rezignoval coby nejvyšší státní zástupce a jako člen Parlamentu v roce 1817, kdy byl jmenován Baronem státní pokladnice (nejvyšší soudce státní pokladnice).

Garrowovo první soudní jmenování přišlo v roce 1814, kdy byl jmenován Šéfem justice v Chesteru (Chief Justice of Chester). Bylo to proti názoru Sira Samuela Romillyho (Sir Samuel Romilly), který tvrdil, že být Šéfem justice a nejvyšším státním zástupcem je neslučitelné. Říkal: ”Jmenovat muže, který má lukrativní úřad ve výhradní moci koruny do vysoké soudní funkce je extrémně v rozporu s nezávislostí soudu, přičemž je tak důležité zachovat nezávislost”. 6. května 1817 se Garrow stal Baronem státní pokladnice a Seržantem práva (Serjeant-at-Law, starý řád advokátů) Coby nástupce Richarda Richardse. Rezignoval na své místo v Parlamentu i na funkci Nejvyššího soudního zástupce. Garrow nebyl zvlášť vynikající soudce, hlavně kvůli nedostatku znalostí koncové části práva. Praxe na Assize okruhu (Assize Circuits) byla ale něco jiného, týkala se více trestního rodinného než obchodního práva. Garrow se velmi zlepšoval. Braby naznačuje, že svými znalostmi spletitosti práva nadchl jak obhájce tak žalobce. 22. února 1832 šel Garrow do důchodu. Byl nahrazen Johnem Gurneyem a jmenován Tajným radou (Privy Councillor) v penzi, jako vyjádření uznání vlády vůči němu. Zemřel doma 14. září 1840 ve věku 80 let.

Je neoddiskutovatelné, že Garrow měl masivní vliv na moderní porotní soudní systém užívaný u některých západních národů a pravidla důkazů, ačkoli si toho byl zřídka vědom. Před Garrowem obžalovaní při závažných trestných činech neměli dovoleno mít obhájce. Takže každý, kdo byl obviněný ze žhářství, loupeže, vraždy a většiny druhů zlodějství, se musel obhajovat sám. Prvním krokem z této praxe byl zákon z roku 1696 (Trials Act 1696), který dovoloval obviněným ze zrady mít obhájce. Garrowova praxe byla dalším krokem kupředu. Svým agresivním stylem vedení křížového výslechu podpořil uznání obhajoby pro klienty a nepřímo reformoval proces obhajoby v 18. století. Rozsah jeho advokátní činnosti (byl obhájcem v 83 % všech svých případů) a styl byl podle Beattie klíčovým pro založení „nové školy“ advokacie. Jeho agresivní styl obhajoby založil nový styl pro advokáty, kteří poznali, že asistovali v kontraproduktivním právním systému podjatém proti obviněnému. Ačkoli nebyl jediným zastáncem této reformy, jeho pozice ve vedení advokátní komory znamenala, že představoval vysoce viditelný příklad pro nové právní zástupce. V některých věcech byl Garrow na svou dobu velmi napřed. Pronesl větu: „Nevinen, pokud není prokázána vina“ v roce 1791, ačkoli porota odmítla přijmout tento princip a právně byla tato věta potvrzena mnohem později.

Garrow měl také velký vliv na pravidla v důkazech, která se teprve začínala formovat na začátku jeho kariéry. Jeho trvání na tom, že svědectví z doslechu a kopírované dokumenty nemohou být připuštěny jako důkazy, vedlo ke zlepšení pravidel v důkazové praxi. Byl rozhodný, když trval na autonomii právníků uvádět důkazy, v jednom případě se otevřeně přel se soudcem, když trval na tom, že advokáti mají nezávislost v předkládání důkazů. V jeho době bylo obzvláště problematickým používání medicínských expertů soudních stran. Zatímco medicínští experti byli běžně voláni k Old Bailey, použití medicínských expertů soudních stran (expert obžaloby, expert obhajoby) bylo odmítáno a experti měli omezenou autoritu. To se zvýšilo koncem 17. století, mezi mnoha soudci vzrostla touha po jistotě a faktech, Garrow je zmiňován jako výborný příklad postoje právníků, když prováděl křížový výslech svědků. Když obhajoval Roberta Clarka obviněného ze zabití Johna Delewa tím, že ho kopl do břicha, Garrow použil směs útočného křížového výslechu a medicínské znalosti, a tak přiměl lékařského experta obžaloby připustit, že nemůže potvrdit, jak Delow umřel. Garrow a pozdější advokáti se naučili, jak se účinně vyptávat takových svědků tím, že posilovali jejich argumenty (pokud to byli jejich experti) a bourat svědectví těch druhých (když to byli experti protistrany).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Garrow na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu William Garrow na Wikimedia Commons