Walter A

Tento motor neměl mezi invertními motory z jinonické továrny předchůdce ani následovníky. Použitím mu byl nejblíže plochý dvouválec Walter Atom, krátce vyráběný po roce 1935 (o vrtání 85 a zdvihu 96 mm) a o 60 let později vyvinutý dvoudobý dvouválec Walter M202 o vrtání 82 mm a zdvihu 64 mm.

Nedoznal příliš velkého rozšíření, oficiální údaje o počtu vyrobených motorů tento typ neuvádějí.[2] Málo výkonné motory této koncepce trpěly především poměrně značnými vibracemi a nespolehlivostí chodu.[3]

Motor Walter A byl světové veřejnosti představen na prvním poválečném aerosalonu v Paříži na podzim roku 1946. Ing. Šimůnek prezentovat československý motorářský průmysl hned čtyřmi typy nových motorů: Walter A, Walter Mikron III, Walter Minor 4-III a Walter Minor 6-III. Dále byl v roce 1947 vystavován na veletrhu v Poznani a na letecké výstavě v Bruselu, ale žádná pozitivní reakce v podobě objednávek nenastala.

Walter A, pomocný motor pro větroně

Motor byl invertní, dvoudobý dvouválec s přímým náhonem na vrtuli o nominální výkonnosti 22 koní při 2500 ot/min.

Kliková skříň byla odlita z hliníkové slitiny, válce odstředivě lité ze speciální slitiny. Hlava válců ze slitiny hliníku byla snímatelná a byla vybavena dekompresními ventily. Klikový hřídel byl třídílný, vykovaný z chrom-vanadiové oceli. Ojnice byly z výkovků, písty z lehké hliníkové slitiny.[4]

O dokonalé chlazení zadního válce bylo postaráno vhodně vedenými přepouštěcími kanály v místech obvykle choulostivých na přehřívání. Hmotnost motoru s příslušenstvím činila necelých 24 kg. Přes jednoduchost provedení měl motor dvojité zapalování, palivovou pumpu (na přání) a náhon na otáčkoměr (pohon otáčkoměru 2:1). Roztočení za letu bylo usnadněno velikými dekompresními ventily v hlavě obou válců a přepínáním magnet.[5]

Motor byl určen pro pohon motorizovaných větronů a velmi lehkých letadel. Byl v 50. letech 20. století vypracován projekt větroně s pomocným motorkem a ačkoliv byly nejlepší předpoklady pro jeho postavení, dostala se celá záležitost na nesprávnou cestu. Řešila se nejdříve otázka, zda pro řízení této kategorie větroňů s pomocným motorem by se vyžadoval diplom sportovního pilota, nebo zda budou stačit zkoušky pilota-plachtaře. A snad proto, že rozhodnutí nebylo jednoduché, ustrnul vývoj pro zamítavé úřední stanovisko.[5]

I z těchto důvodů se velmi dlouho nedařilo pro tento motor nalézt uplatnění a v podstatě zůstal zapomenut. Teprve v polovině 60. let se objevil na motorizovaném větroni L-13 Blaník (výr. č. 03).[1] V roce 1964 byl prototyp větroně motorizován kolektivem pod vedením Ing. Vladimíra Frynty za použití motoru Walter A (s udávaným výkonem 18,4 kW).[6] Větroň snadno startoval i z travnatého letiště, byl schopen i akrobatických obratů.[7]

Verze s motorem Walter A byla označena jako XL-13M (OK-6202) a vznikla v roce 1964. Základní rozměry větroně zůstaly zachovány (rozpětí 16,2 m, délka 8,4 m a nosná plocha křídla 19,15 m²).[3] Motor s vrtulí byl nesen na trubkovém kozlíku nad křídlem v místě centroplánu. Při provozu došlo k poškození kabiny točící se vrtulí, takže později byla její zadní část zaplechovaná. Léta byl úspěšně provozován v aeroklubu Letňany. Po sejmutí motoru létal prototyp jako jednomístný a posléze skončil v AK Podhořany, kde byl plachtaři nazýván familiárně „Velouš“.[6]

Koncem 70.let byl motor z tohoto větroně sejmut a použit k pohonu experimentálního letounu ing. Jana Šimůnka, synovce ing. Bohuslava Šimůnka, ŠP-1 Špunt (OK-004), což bylo první ultralehké letadlo zkonstruované v Československu dle předpisů pro tuto kategorii. Letounek o prázdné hmotnosti 149,5 kg poprvé vzlétl 3. března 1984 pilotován Ing. Kobrlem a letové zkoušky ŠP-1 proběhly ve VZLÚ.[8] Později však byl motor Walter A pro nedostačující výkon opět sejmut a nahrazen motorem Trabant 601.[3]

Údaje dle[1][4][9]