Ex voto

Doslovně se pojem ex voto chápe jako ze slibu. Používá se však v náboženském kontextu. Skládá z předložky ex a slova votum, odvozeného ze slovesa vovere, které znamená slíbit (zaslíbit, přislíbit) Bohu či přednést Bohu modlitbu se závazkem.

Celý výraz ex voto suscepto se chápe jako slib přednesený a vyslyšený. V klasické latině se objevují i další podobné výrazy, ve zkrácené formě pak jako: votum, solvere, dare, complere.

Ex voto se používá jako označení objektu (předmětu) obětovaného jako dar Bohu či božstvu. Takový dar označujeme jako votivní dar (např. votivní socha, votivní obraz, votivní svíčka, ale také šperk, atd.), obecně devocionálie. Tato praxe se objevuje v mnoha náboženstvích. Je to závazek, který věřící učinil a platí tak dlouho, dokud tomuto závazku nevyhoví, nebo nevzdá dostatečné díkůvzdání za milost, kterou dotyčný očekává nebo již obdržel.

Votivní dary bývají často umísťovány do kostelů, kaplí nebo svatyní, věšeny na sochu, na oltář, nebo k obrazu, na němž si věřící vyprošují milosti. Tyto sakrální objekty bývají prohlášeny za zázračné (milostné = milost poskytující), a proto se stávají cílem poutí. V katolickém světě to jsou Loretánské kaple, kaple Einsiedelnské, mariánské kostely, úmrtní či pohřební kostely světců, kostely Čtrnácti svatých pomocníků - univerzálních pomocníků v nouzi a při nemocech, poutní města Řím, Assissi, Compostella, Cáchy, Praha (v níž nejslavnějšími jsou dodnes Milostné Pražské Jezulátko a hrob sv. Jana Nepomuckého v katedrále na Pražském hradě), místa zázraků či zjevení světců, u svatých pramenů, a další.

Votivní dary mohou mít celou řadu forem. Neinformují jen o tom, kdo obdržel pomoc na základě slibu, ale jsou svědectvím pozdějším návštěvníkům svatyní o četnosti přijaté pomoci a o zázračné moci subjektu, ke kterému se obracely. Proto bývají obrazem prosebníka klečícího před subjektem, někdy ilustrací neštěstí nebo zázračného zásahu světce při neštěstí, někdy obsahují texty, které vysvětlují zázrak. Jindy jsou ex votem šperky, které se připevní na sochu (brož, korunka), jindy různé symboly (např. stříbrné ruce, srdce, nohy, hlavy, oči, uši, vagíny, aj.) podle toho, které orgány či části těla byly na základě slibu uzdraveny. Po uzdravení bývají také votivními dary již nepotřebné pomůcky jako berle, protézy apod. V Československu byla v 50. letech 20. století v rámci boje proti římsko-katolické církvi ex vota z poutních míst systematicky odstraňována.

V moderní době se votivní dary také připisují poutním místům v podobě finančních darů a k oltáři či soše se zavěšuje jen textová tabulka, například v Praze u sochy svatého Judy Tadeáše v nádvoří kostela sv. Josefa na Náměstí Republiky (Praha). Jindy jsou ex vota rozdělena na umělecky hodnotná, která jsou vystevna v klášterních, chrámových či diecézních muzeích, a na méně hodnotná, uložená souborně pietně v depozitářích. Velký, zčásti vystavený soubor ex vot má například pražská Loreta na Hradčanech. Tradici ukládání těchto darů do chrámu lze vysledovat již od starověkého Egypta. Největší množství darů však pochází až z období baroka.

Votivní dar v Nynäshamns kyrka, Švédsko

V luteránských kostelech na pobřeží skandinávských zemí se nacházejí zajímavé modely lodí. Tyto trvale vystavené votivní dary bývají (zvláště ve vyšším počtu) chloubou příslušného sboru.