Volodyslav Fedorovyč

Volodyslav Fedorovyč, cyrilicí Володислав Федорович, polsky Wołodysław Fedorowycz, v českých pramenech i Ladislav Fedorovič (26. května 1845 Bilynivka[1][2]22. prosince 1917 Kyjev[2] nebo leden 1918 Vikno[3]), byl rakouský politik ukrajinského (rusínského) původu (ovšem římskokatolického vyznání) z Haliče, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

Volodyslav Fedorovyč
Volodyslav Fedorovyč
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1879  1882
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1902  1917
Stranická příslušnost
ČlenstvíPolský klub
(mladorusíni)

Narození26. května 1845
Bilynivka
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. prosince 1917
nebo leden 1918
Kyjev nebo Vikno
RodičeIvan Fedorovyč
PříbuzníIvan Fedorovyč (otec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Jeho otcem byl Ivan Fedorovyč (1811–1870), politik a spisovatel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.[4] Volodyslav byl rusínského etnického původu, ale římskokatolického vyznání.[5] Působil jako statkář ve Vikně.[1] Ve Vikně mu patřil velký statek. Byl mecenášem umění a sám byl vlastníkem rozsáhlé umělecké sbírky. Angažoval se ve veřejném a politickém životě. V letech 1873–1876 byl prezidentem rusínského národního spolku Prosvita, kterému věnoval 12 000 zlatých,[2] když zemský sněm odňal spolku svůj příspěvek.[5] V roce 1887 organizoval rusínskou národopisnou výstavu v Ternopilu.[2] Byl vedoucím rusínské delegace na slavnost otevření Národního divadla v Praze.[5]

Působil též jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kde usedl ve volbách roku 1879 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Žovkva, Sokal, Rava atd. Rezignaci oznámil na schůzi 5. prosince 1882.[6] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako rytíř Ladislaus von Fedorowicz, statkář, bytem Vikno.[7] V roce 1879 je řazen mezi polské národní poslance (parlamentní Polský klub).[8][9] Patřil ovšem mezi Rusíny a byl členem mladorusínského proudu.[10] Byl nicméně do voleb navržen propolským táborem.[11] Proti jeho volbě podali protest někteří rusínští voliči a protestovala rovněž haličská Ruská rada. Věc posoudil legitimační výbor Říšské rady, který v únoru 1882 regulérnost volby potvrdil.[12]

Roku 1902[5] byl jmenován členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady).[2] Šlo tehdy o vůbec prvního etnického Rusína jmenovaného do Panské sněmovny (kromě lvovského řeckokatolického metropolity Šeptického).[5]

Jeho statek včetně uměleckých sbírek byl v červenci 1917 vypálen ruskou armádou při jejím ústupu z Haliče.[2] Sám Fedorovyč byl vzat do zajetí.[13]

Zemřel v prosinci 1917 v Kyjevě,[2] nebo v lednu 1918 na svém statku ve Vikně.[3]

Odkazy

Reference

  1. KNAUER, Oswald. Das österreichische Parlament von 1848–1966, Österreich-Reihe, 358–361. [s.l.]: Bergland Verlag, 1969. 316 s. Dostupné online. S. 87. (německy)
  2. Fedorovych, Volodyslav [online]. encyclopediaofukraine.com [cit. 2015-07-16]. Dostupné online. (anglicky)
  3. Lidové noviny, 20. 1. 1918, s. 4.
  4. JAVORSKYJ, Hennadij. Тернопільський енциклопедичний словник: P-I͡A. [s.l.]: Zbruch, 2008. Dostupné online. S. 512. (ukrajinsky)
  5. Ze Lvova. (Neuigkeits) Welt Blatt. Prosinec 1902, roč. 42, čís. 351, s. 1. Dostupné online.
  6. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  7. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0009&size=45&page=124
  8. Národní listy, 11. 7. 1879, s. 1.
  9. Das Vaterland, 11. 7. 1879, s. 2.
  10. Salzburger Volksblatt, 3. 7. 1879, s. 1.
  11. Neue Freie Presse, 27. 6. 1879, s. 3.
  12. Vom Reichsrathe. (Neuigkeits) Welt Blatt. Únor 1882, čís. 33, s. 11. Dostupné online.
  13. Ukrajinci proti složení ústavního výboru panské sněmovny. Národní politika. Červenec 1917, roč. 35, čís. 199, s. 4. Dostupné online.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.