Volodyslav Fedorovyč

Jeho otcem byl Ivan Fedorovyč (1811–1870), politik a spisovatel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.[4] Volodyslav byl rusínského etnického původu, ale římskokatolického vyznání.[5] Působil jako statkář ve Vikně.[1] Ve Vikně mu patřil velký statek. Byl mecenášem umění a sám byl vlastníkem rozsáhlé umělecké sbírky. Angažoval se ve veřejném a politickém životě. V letech 1873–1876 byl prezidentem rusínského národního spolku Prosvita, kterému věnoval 12 000 zlatých,[2] když zemský sněm odňal spolku svůj příspěvek.[5] V roce 1887 organizoval rusínskou národopisnou výstavu v Ternopilu.[2] Byl vedoucím rusínské delegace na slavnost otevření Národního divadla v Praze.[5]

Působil též jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kde usedl ve volbách roku 1879 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Žovkva, Sokal, Rava atd. Rezignaci oznámil na schůzi 5. prosince 1882.[6] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako rytíř Ladislaus von Fedorowicz, statkář, bytem Vikno.[7] V roce 1879 je řazen mezi polské národní poslance (parlamentní Polský klub).[8][9] Patřil ovšem mezi Rusíny a byl členem mladorusínského proudu.[10] Byl nicméně do voleb navržen propolským táborem.[11] Proti jeho volbě podali protest někteří rusínští voliči a protestovala rovněž haličská Ruská rada. Věc posoudil legitimační výbor Říšské rady, který v únoru 1882 regulérnost volby potvrdil.[12]

Roku 1902[5] byl jmenován členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady).[2] Šlo tehdy o vůbec prvního etnického Rusína jmenovaného do Panské sněmovny (kromě lvovského řeckokatolického metropolity Šeptického).[5]

Jeho statek včetně uměleckých sbírek byl v červenci 1917 vypálen ruskou armádou při jejím ústupu z Haliče.[2] Sám Fedorovyč byl vzat do zajetí.[13]

Zemřel v prosinci 1917 v Kyjevě,[2] nebo v lednu 1918 na svém statku ve Vikně.[3]