Voláč

Voláč je holub domácí, vyznačující se výrazným, dlouhodobým nafouknutím volete. Tento znak, tzv. volatost, vznikl z nafukování volete při toku, u voláčů byla tato vlastnost cílevědomým šlechtěním zvýrazněna a voláč zadržuje vzduch ve voleti téměř neustále. Plemena voláčů jsou v České republice oblíbená a na výstavách jsou zastoupena až ze 30 %.[1]

Vlevo anglický voláč, velké plemeno voláčů, vpravo cášský voláč, malé plemeno

Voláči jsou vyhraněnou a poměrně početnou plemennou skupinou holubů.[2][3] V seznamu plemen EE je voláčům vyhrazena číselná řada 0300.

U holubů je volatost výraznější než u holubic, výletci začínají nafukovat vole s nástupem pohlavního dospívání.[2][3] Mezi voláče se řadí jak malí, jemní holubi, tak plemena velká až obří. Bývají to krotcí holubi.[4] Většina plemen voláčů je čistě okrasnými plemeny, jiná, která vychází z původního selského užitkového voláče, se mohou uplatnit i v užitkově okrasném kombinovaném chovu.

Jednotlivá plemena voláčů se mezi sebou liší tvarem i velikostí nafouknutého volete, velikostí těla, výškou nohou či opeřením běháků. Podle těchto znaků se dělí do několika podskupin.

Rozdělení plemen voláčů

Podle velikosti
Staroněmecký voláč, velké krátkonohé plemeno

Mezi velké voláče patří především okrasná plemena, voláč anglický, hanácký, francouzský, pomořanský či staroholandský, voláč sedlatý rousný, staroněmecký a maďarský voláč, největší z voláčů a prakticky i největší holubí plemeno vůbec. Jeho rozpětí křídel činí 100-130 cm při délce těla 50-55 cm.[5]

Skupina středních voláčů je nejpočetnější, zahrnuje především původně selská užitková plemena, z nichž dodnes jsou některá vhodná i k okrasně užitkovému chovu, jako je durynský voláč, elstr, český voláč sivý a český stavák, moravský morák, moravský voláč sedlatý, moravský bělohlávek, německý stavák, slezský voláč, štarvický stavák, slovenský voláč či štajgr.

Plemen zakrslých voláčů je málo. Patří mezi ně brněnský voláč a dále anglický voláč zakrslý. Na pomezí mezi zakrslými a středními voláči se nachází voláč voorburský. Zvláštním plemenem co se tvaru těla týče je amsterodamský balonový voláč.

Podle výšky nohou
Anglický voláč hnědý

Podle výšky nohou se voláči dále dělí na tři velké skupiny plemen: na voláče vysokonohé, voláče nízkonohé a voláče střední. Vysokonozí voláči jsou, co se vzhledu týče, nejprošlechtěnějšími voláči. Jsou to ptáci chovaní pouze v okrasném chovu a z voláčů jsou chovatelsky nejnáročnější. Typickým znakem vysokonohých voláčů je vzpřímená, útlá postava a velice dlouhé nohy. Podle velikosti se vysokonozí voláči dále dělí na velké a malé. Nejmenším zástupcem malých vysokonohých voláčů je brněnský voláč, který je hojně rozšířený i ve světě, o málo větší je zakrslý anglický voláč. Mezi velké vysokonohé voláče patří především anglický voláč velký a voláč sedlatý rousný, dále hanácký voláč a pomořanský voláč.

Nízkonozí voláči nejsou příliš početnou skupinou. Jedná se o plemena velká, kde krátké nohy opticky prodlužují postavu ptáků a zvýrazňují tak jejich mohutnost. Mezi nízkonohé voláče se řadí staroněmecký voláč a maďarský voláč.

Střední voláči mají mezi plemeny voláčů nejen středně dlouhé nohy a jsou to většinou i středně velcí voláči. Jedná se obvykle o chovatelsky nenáročná plemena, která kromě chovu okrasného mohou uplatnit i svou užitkovost v extenzivním chovu. V České republice se jedná o nejčastěji chované voláče.[1]

Mezi střední voláče patří cášský, hesenský a norvičský voláč, moravský sedlatý, slezský a slovenský voláč, moravský morák, nebo český voláč sivý.

Český stavák modrý sedlatý

Ke středním voláčům patří i skupina staváků: staváci jsou holubi, pro které je (kromě volatosti) typický i zvláštní způsob letu, tzv. stavění. Holub v letu silně zatleská křídly, přitiskne křídla nad tělem k sobě a propadne se i o několik metrů k zemi. Opět nabírá výšku s hlasitým tleskáním. Mezi staváky se řadí známý český stavák. Jeho německé verze, německý stavák, štajgr a chocholatý štarvický stavák však již schopnost stavění ztratili.[6]

Jiné skupiny voláčů
Španělský voláč granadino, šedohnědý tygr

Balónový voláč je typický utvářením těla, které společně s velkým kulovitým voletem a dozadu zvráceným krkem dává celému ptákovi tvar koule. Krázkozobí voláči mají tzv. podvěsné vole, vyvinuté jen v dolní části u hrudi ptáka. Tito voláči se chovají především ve Španělsku, odkud pochází většina těchto holubů, ke zvláštnímu druhu holubího sportu. Holubi pronásledují a nahánějí holubice do svého holubníku a v soutěžích se hodnotí, kolik holubic bylo takto za sezónu "ukradeno".[5]

Česká plemena voláčů

Několik plemen voláčů pochází z České republiky. Jedná se o českého staváka, který je nejčastěji chovaným plemenem holuba domácího v Česku, brněnského voláče, hanáckého voláče, podle kterého vznikl bavorský voláč, českého voláče sivého, moravského voláče sedlatého, moravského bělohlávka, moravského moráka a slezského voláče.

PlemenoFotografiePodskupinačíslo EE
Brněnský voláč

Vysokonohý zakrslý voláč0330
Český stavákStřední voláč0345
Český voláč sivý

Střední voláč0325
Hanácký voláčVysokonohý velký voláč0314
Moravský bělohlávekStřední voláč0321
Moravský morákStřední voláč0312
Moravský voláč sedlatýStřední voláč0311
Slezský voláč

Střední voláč0323

Voláči v českém Vzorníku plemen holubů
Pomořanský voláč modrý pruhový
Norvičský voláč popelavě červený
Amsterodamský balonový voláč černý s anglickou kresbou

V českém vzorníku plemen holubů z roku 1993 jsou uvedena následující plemena voláčů:[7]

Odkazy

Reference
  1. TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 156 s. Kapitola Voláči, s. 114–115. (česky)
  2. BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 89–90. (česky)
  3. BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Přehled plemenných skupin holubů, s. 61–62. (česky)
  4. BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha: Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 11. (česky)
  5. HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. Kapitola Okrasný chov, s. 196. (česky)
  6. VESELÝ, Alexandr. Současné české holubářství (24) Český stavák [online]. Fauna, 7.8.2013 [cit. 2013-08-13]. Dostupné online.
  7. PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Seznam a třídění plemen holubů, s. 220–221. (česky)

Literatura
  • TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. (česky)
  • BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. (česky)
  • BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha: Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 77. (česky)
  • BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. (česky)
  • HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. (česky)

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.