Vojenská radiostanice
Vojenská radiostanice je komunikační prostředek, využívající pro přenos informace elektromagnetické vlnění (radio) a který je konstrukčně navržen pro potřeby vojenského použití.
- Pro různé stupně velení se radiostanice začaly používat již v první světové válce. Zpočátku se zde jednalo o jiskrové vysilače tlumených kmitů (Funkgerät) a přijimače na principu kohererů či krystalových (stykových) detektorů. Účinnost vysilačů a citlivost přijimačů této prvé generace byla nízká, pro reálný provoz tak vyžadovaly velké příkony z napájecích zdrojů. Rozměry a váha takovýchto radiostanic je předurčovala pro pevné pozemní či námořní použití Mobilní radiostanice byly též těžké a rozměrné a proto byly převáženy soupravami koňských povozů.
- Ještě v průběhu prvé světové války byly uvedeny do praktického používání radiostanice, využívající tehdejší horkou novinku, kterou byla elektronka. Elektronky byly používány jako zesilovače i detekční stupně přijimačů, později i jako oscilátory a výkonové stupně vysilačů. Podstatně se tím snížily i požadavky na napájecí zdroje. To vše umožnilo zmenšení radiostanic natolik, že mohly být využívány i v letectví. Elektronky se pro další roky staly základem veškeré radiotechniky i elektroniky obecně.
- Největší rozmach elektronkových radiostanic pak nastal ve Druhé světové válce. Soupeřilo zde několik konstrukčních škol i průmyslových tradic. Obecně lze říci, že zatímco americká konstrukční praxe vycházela z běžné civilní komerční produkce, nepříliš komplikovaně upravené pro vojenské potřeby a často i s výskytem velmi originálních obvodových vychytávek, německá konstrukční škola vycházela z mimořádně důkladného, až marnotratně složitého mechanického základu a poměrně jednoduché, nekomplikované, leč precisně provedené obvodové techniky. Součástková základna spojeneckých i japonských radiostanic vycházela z běžné civilní produkce a její často nedostatečná odolnost někdy působila i provozní problémy[1]. Naopak kvalitu německých radiostanic a jejich součástkové základny se nepodařilo ani dlouhou dobu po válce překonat. Mnoho vojenských poválečných konstrukcí proto bylo hluboce inspirováno konstrukčním provedením těchto vynikajících zařízení.
- S vývojem tranzistorů pak nastala miniaturizace a také odpadly problémy se žhavením elektronek i potřebou jejich napájení vysokým anodovým napětím. Dlouho však trvalo než se podařilo vyrobit vysokofrekvenční výkonové tranzistory pro vysoká kmitočtová pásma, což vedlo po přechodnou dobu k hybridním konstrukcím.
- Bouřlivý rozvoj polovodičů a následně i rozvoj digitální techniky konstrukci radiostanic zásadně změnil. Dnešní (nejen) vojenské radiostanice mají šifrované digitální druhy provozu a může jimi být, coby základním komunikačním prostředkem, vybaven každý jednotlivý voják.
Odkazy na jednotlivé komunikační prostředky
Zde budiž představena zajímavá historická zařízení:
Československé vojenské radiostanice
- Radiostanice A7B (RO22)
- Radiostanice RF-11
- Radiostanice RM-31 (ve více versích)
- Radiostanice RS-41 - Třinec
- Přijímač R-3
- Přijímač R-4 - Labe
Německé vojenské radiostanice
- Radiostanice Kl.Fu.Spr.d - Dorette
- Radiostanice Lo 70 KL 40 Marine-Gustav (Jalta)
- Přijimač Torn. E. b - Berta
- Přijimač Mw.E.c (Mittelwellenempfänger c)
- Přijimač Ukw. E. e - Emil
- Přijimač EKB (Přijimač R-5)
Externí odkazy
Reference
- Hibbert, Christopher (2003) [1962], Arnhem, London: Phoenix, ISBN 978-1842127278
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.