Vladislav Český

Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky hlavní větve přemyslovského rodu. Další Přemyslovci, z vedlejších větví (např. Boleslav z děpoltické větve) byli v této době již zcela mocensky upozaděni.

Král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnosti. Co se týče rakouského vévody, císař Fridrich II. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236). Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Svou neteř Gertrudu zaslíbil Václavovu synovi Vladislavovi[1] a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje.

Fridrich Bojovný ovšem poté nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku opět napadl Uhry a zemřel v bitvě na Litavě.

Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už 3. ledna 1247. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak vdala ještě dvakrát, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil.

Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.

• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-491-2. Dále jen Dějiny Rakouska.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. 1085 s.
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197–1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2.
• ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.
• ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

Předchůdce: Václav I. jako český král

Moravský markrabě Vladislav (III.) 1246–1247

Nástupce: Přemysl Otakar II.

Předchůdce: Fridrich II.

Rakouský vévoda Vladislav 1246–1247

Nástupce: Heřman I.