Vláda Gustava Bauera

Vláda vznikla ve velké časové tísni. Předchozí kabinet Philippa Scheidemanna nebyl schopný najít shodu ohledně podpisu Versailleské smlouvy. Sociální demokraté a katolíci z Centra byli pro podepsání, jelikož se obávali obsazení celého Německa dohodovými vojsky a následné občanské války. Levicoví liberálové z Německé demokratické strany naopak naléhali na revizi smlouvy. Pětidenní ultimátum pro schválení smlouvy bylo téměř pryč, tak ráno 21. června 1919 vznikl nový kabinet pouze ze zástupců sociálních demokratů a Centra. Ministerským předsedou se stal sociální demokrat Gustav Bauer, který zastával v předchozí vládě post ministra práce. Někteří ministři jako Gustav Noske (obrana), Rudolf Wissell (hospodářství) a Robert Schmidt (výživa) byli považováni za nepostradatelné a udrželi si své pozice i v nové vládě.

Bauer si byl vědom možnosti útoku spojenců ze západu a spojil se s maršálem Hindenburgem ohledně obrany země. Hindenburg potvrdil, že německé vojsko je zcela v rozkladu a s účinnou obranou země nelze počítat. Vláda následně předložila sněmu mírovou smlouvu, kterou doporučila schválit. Dokument byl 22. června 1919 schválen 237 poslanci, proti jich bylo 138. Ministr zahraničí Hermann Müller a ministr kolonií Johannes Bell odjeli po hlasování do Paříže a podepsali Versailleskou smlouvu za Německo. Bauerova vláda hned od svého počátku upadla v nelibost pravicově laděných Němců, kteří viděli v přijetí nadiktované smlouvy ponížení Německa.

V srpnu 1919 vešla v platnost nová ústava (více: Výmarská ústava), Bauer se stal oficiálně kancléřem a ve stejný měsíc schválila vláda zákon o říšském vypořádání (německy: Reichssiedlungsgesetz), který přerozdělil část půdy velkých statkářů mezi malé rolníky. Další sociální reformou v říjnu 1919 bylo zavedení paušální částky 50 marek pro pojištěné rodičky a vyplácení odškodnění po dobu 10 týdnů od narození dítěte. Zvýšena byla podpora v nezáměnnosti a od února 1920 byla povinnost mít v každé továrně s více než 20 zaměstnanci závodní radu, která měla zajišťovat lepší komunikaci mezi dělníky a vedoucími pracovníky.

Dne 10. ledna 1920 vešla v platnost Versailleská smlouva, ve které se Německo zavázalo snížit početní stav armády na 100 000 mužů. V daném okamžiku měli Němci ve zbrani na 350 000 vojáků, z kterých na 250 000 patřilo k Freikorps. Nacionalistické polovojenské jednotky využívala vláda k potlačení levicových povstání po celém Německu (v lednu 1919 v Berlíně a Brémách a v březnu 1919 opět v Berlíně a v Bavorsku). Termín pro splnění byl stanoven na konec března 1920. Polovojenské organizace se odmítly dobrovolně odzbrojit a pod vedením generálů Lüttwitze a Kappa se pokusili svrhnout vládu (více: Kappův puč). Vojáci obsadili vládní čtvrť v Berlíně a Kapp se prohlásil kancléřem. Vlád prchla z města do Drážďan a následně do Stuttgartu a jako odpověď vyhlásila generální stávku, ke které se přidala většina populace. Puč po několika dnech zkolaboval, ale v Porúří stávka přerostla do dalšího levicového povstání. Vláda se 20. března 1920 vrátila do Berlína a nařídila konec stávky. Odbory odmítli s vládou spolupracovat a požadovali její demisi a nové volby. Bauerův kabinet v bezvýsledné situaci na obě podmínky kývl a podal demisi 27. března 1920 (po 280 dnech vládnutí). Nová vláda pod vedením sociálního demokrata Müllera (více: vláda Hermanna Müllera) měla dovést Německo k předčasným volbám v červnu 1920.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Bauer na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlády Výmarské republiky na Wikimedia Commons