Viliam Talský

• otec: Anton Talský
• matka: Ľudmila roz. Gaysslerová

Studoval na Vojenské akademii v Hranicích, na aplikační škole pro ženijní vojsko v Litoměřicích a na Vysoké škole vojenské v Praze. Voják z povolání, příslušník československé armády, v letech 1939-1944 slovenské armády.

Talský působil v roce 1944 v hodnosti plukovníka jako náčelník štábu Ministerstva národní obrany v Bratislavě.

Na schůzce SNR v Bratislavě v květnu Husák diktátorským způsobem kladl podmínky Janu Golianovi, za kterých prý uzná jeho jmenování i SNR. Především to bylo výlučné podřízení se vojenského odboje SNR namísto prezidentovi republiky. Druhou podmínkou bylo sjednocení všech odbojových složek v české armádě a vytvoření Vojenského ústředí jako součásti ilegální SNR. Zatřetí měl souhlasit s tím, aby plk. Talský a plk. Jan Imro byli jeho rovnoprávnými zástupci. Plánovaným velitelem Východoslovenské armády byl gen. Štefan Jurech, ale ten byl z neznámých důvodů Londýnem v červenci odvolán. Talský spolupracoval s Golianem, ale rozhodl se spolupracovat také s Ferdinandem Čatlošem.

Dne 1. srpna 1944 se jako „blízký spolupracovník“ ministra obrany Ferdinanda Čatloše zúčastnil porady na MNO v Bratislavě společně s gen. Malárem, mjr. Lisickým a kpt. Staňkem. Zde Čatloš předložil svůj vlastní vojenský plán státního převratu a otevření hranic rudé armádě. Od 10. srpna 1944 byl Čatlošem ustanoven jako zástupce Východoslovenské armády generála Augustína Malára v Prešově, neboť tato armáda nebyla v kompetenci pozemního velitelství v Banské Bystrici, ale přímo podřízena ministrovi obrany a prezidentovi Tisovi. Velitelem vojenského ústředí SNR Golianem byl pověřen vést východoslovenskou armádu do připravované akce proti Němcům.[Poz 1] V noci 24. srpna se sešel na vrchním pozemním velitelství v Banské Bystrici s Golianem, kde upozornil na seskupování německých okupačních jednotek na východní a jižní Moravě. Bylo rozhodnuto, že Slovenská armáda vystoupí na odpor jakmile vojska překročí na západě tzv. ochrannou zónu (Schutzzone) na Váhu a na jihu s Maďarskem. V neděli 27. srpna obdržel v Banské Bystrici instrukce a rozkazy pro svou armádu.

Po zachycení signálu k ozbrojenému odporu 29. srpna 1944 však Talský svou úlohu nezvládl a mobilizaci a převzetí armády neprovedl. Pravděpodobně si netroufal převzít velení společně s dalšími kolegy ve štábu v Prešově. Protože neměli s ústředním vojenským velením v Banské Bystrici spojení, došlo ke špatné komunikaci a koordinaci přípravy armády.[Poz 2] Dopoledne 30. srpna gen. Augustin Malár odletěl do Bratislavy a Talskému nařídil, ať nic nepodniká a slíbil mu, že se do večera vrátí. Talský po odletu Malára ihned svolal v Prešově štáb a všechny důstojníky, kteří byli do povstání zainteresovaní a sdělil jim rozkazy Goliana. Armáda měla odzbrojit během 1.–2. září německé jednotky, které v oblasti již působily. Dále měla odletět ráno 31. srpna mise do Lvova, aby požádala sověty o vojenský zásah. Dne 2. září měla zahájit průnik na polské území Dukelským průsmykem směrem ke Krosnu. Pokud sověti nezahájí současně vojenskou operaci, tak se stáhnout údolím Váhu a Hronu na střední Slovensko.

Malár večer 30. srpna v rozhlasovém projevu vyzval všechny vojáky, aby se vrátili ke svým posádkám a nekladli odpor. Tím vyvolal nejen v armádě obrovský zmatek. Po velmi bouřlivé atmosféře ve štábu v Prešově se ve 2:00 31. srpna se Talský rozhodl na nátlak letců, odletět do Polska k maršálovi Ivanovi Koněvovi dohodnout koordinaci bojových akcí s Rudou armádou. Celý zbytek dne nepodnikla jemu svěřená armáda žádné opatření, přestože viděla pohyb německých aut a letadel.Nerozhodností a neplánovaným odchodem ze Slovenska se přičinil o rozpad Východoslovenské armády, která jako celek do ozbrojené akce v rozhodující chvíli nezasáhla a Němci ji odzbrojili operací Kartoffelernte. Situaci nezvládl jistým způsobem také náčelník štábu pplk. František Urban, který se hájil tím, že neměl kompetence a další instrukce a proto se nechal zatknout s celým svým štábem.

Dne 15. září se Talský vrátil na východní Slovensko, kde se snažil zapojit rozptýlené vojáky do partyzánského boje.

Od prosince 1944 se stal příslušníkem 1. čsl. armádního sboru. Stal se zástupcem plukovníka Karla Klapálka, velitele 3. československé samostatné brigády a po jeho vážném zranění 4. února 1945 se stal velitelem brigády. Na zásah SNR byl po třech týdnech z funkce odvolán a přesunut k náhradnímu pluku do velitelské zálohy.[1] Jako velitel brigády dělal všechno pro to, aby napravil svou předešlou vinu a aby se osvědčil. Sám Ludvík Svoboda byl spokojený s jeho činností. Postupně po přechodu představitelů povstání ze slovenských hor k Rudé armádě se množily požadavky na jeho zatčení, čemuž nakonec Svoboda vyhověl. Po válce v roce 1947 byl Národným súdom v Bratislavě potrestán za zradu SNP a byl odsouzen na 15 roků vězení. Neodpykal si však celý trest a po pěti letech zemřel.