Aneroid

Aneroid (barometre anéroide, holosterikbarometer) je deformační přístroj určený k měření atmosférického tlaku (tlaku vzduchu). Aneroid (kovový tlakoměr) vynalezl v roce 1843 francouzský fyzik Lucien Vidie.

Detail střední části domácího aneroidu

Principem činnosti mechanického aneroidu je deformace pružného systému (čidla) působením tlaku vzduchu. Konstrukce Vidieova z roku 1845 používá k deformaci tenkostěnnou vzduchoprázdnou (téměř vzduchoprázdnou) kovovou krabičku (Vidieho dózu) nebo sadu těchto krabiček. Jiný typ přístroje – Bourdonův aneroid z roku 1850, nahradil pružné krabičky vzduchoprázdnou trubicí eliptického průřezu, stočenou do kruhového tvaru.[1] Velikost deformace čidla (krabiček nebo trubice) je přenášena na ručičku ukazující velikost tlaku vzduchu na stupnici. Stupnice aneroidu může být označena v jednotkách tlaku (dříve Torr, milibar, dnes hektoPascal) a nebo druhotně v metrech nebo stopách u výškoměrných aneroidů – leteckých altimetrů (výškoměrů) nebo zeměměřických aneroidů. Měření je založeno a faktu, že tlak vzduchu klesá s rostoucí nadmořskou výškou.

Pro větší přesnost měření byly aneroidy vybavovány sadou spojených deformačních krabiček. Sady krabiček byly použity zejména v barografech. S přídavným závažím také u kyvadlových hodin při kompenzaci změn hustoty (tlaku) vzduchu mající vliv na přesnost chodu hodin (tzv. Rieflerova aneroidová kompensace tlaková).[2]

Pro přístroj se někdy používal název pérový tlakoměr (pérový barometr). Ocelové péro (pružina) zajišťovala potřebnou pružnost krabiček. Používání aneroidu bylo oproti práci se rtuťovým tlakoměrem podstatně jednodušší, protože přístroj je menší, přenosný, uzavřený (nehrozí únik rtuti) a odolnější (nehrozí rozbití skleněných částí). Částečnou nevýhodou je jeho menší přesnost a elastické dopružování, které se projevuje opožděnou indikací změn tlaku vzduchu.