Velomobil

Mochetův Velocar z roku 1945

Jako počátek historie velomobilů bývá uváděna činnost Francouze Charlese Mocheta. Ten z obavy o bezpečí svého syna vyrobil šlapací nemotorovou čtyřkolku[1] . Tato čtyřkolka se stala základem pro velomobily s částečnou karosérií, které Mochet a posléze jeho syn vyráběli pod jménem Velocar v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Jejich většímu rozšíření zabránil nástup levných automobilů a ani dočasný nedostatek benzínu za druhé světové války, který popularitu dopravy lidskou silou oživil, nevedl k masovějšímu rozšíření Velocaru. Po válce začala firma vyrábět alternativy Velocaru se spalovacím motorem, lehká mikroauta.

Fantom

Válka vzbudila zájem o velomobily také ve Švédsku, kde se prodalo na sto tisíc kopií plánů k velomobilu Fantom. Pouhý zlomek zájemců ovšem přešel od nákupu až k samotné stavbě a dokončených Fantomů bylo velmi málo. Plány na Fantoma se sice stále prodávaly dál (a lze je koupit i dnes[2]), ale i ve Švédsku po konci války opět ovládly v oblasti kapotovaných vozidel trh automobily se spalovacím motorem.

People powered vehicle

Ve Spojených státech amerických bylo nejblíže velomobilu vozítko pro dvě osoby People powered vehicle v době ropné krize v sedmdesátých létech, ale ani to nezaznamenalo úspěch a i ono upadlo v zapomnění.

Velomobily stále zaostávají v popularitě jak za jízdními koly, tak za automobily. Všichni současní výrobci vyrábějí a prodávají pouze nevelké množství kusů a velomobilistický průmysl si tak zachovává malovýrobní charakter. Patrně největším výrobcem v současnosti je nizozemská firma Velomobiel.nl, založená v roce 1999 (2001 pod názvem Velomobiel.nl). V roce 2009 vyjelo z této firmy sídlící ve městě Dronten 98 nových velomobilů.

Dva velomobily Leitra

Od osmdesátých let jsou v Dánsku v prodeji velomobily značky Leitra, které jsou částečně inspirovány Fantomem, a které tak lze považovat za velomobily s velmi dlouhou tradicí.

Sinclair C5

V osmdesátých letech se také objevil ojedinělý pokus o masovou výrobu velomobilů, když Clive Sinclair ze Spojeného království začal prodávat kapotovanou tříkolku s pomocným elektrickým pohonem pod jménem Sinclair C5. Prodáno jich bylo pouze dvanáct tisíc a finančně se jednalo o fiasko. Vozítko mělo řadu problémů — bylo poměrně těžké, neumožňovalo polohování sedadla ani pedálů a tak ani pohodlné šlapání, nemělo převodovku, která by umožňovalo pohodlné zdolávání kopců.

Alleweder

Kromě Leitry je dnes možné koupit řadu jiných značek velomobilů, například Alleweder, Cab-bike, výrobky firmy Velomobiel.nl, Flevobike a dalších.

Koncepce a hodnocení potenciálů levných velomobilů pro každodenní cesty, a taky strategie k docílení potřebné poptávky pro hromadnou výrobu byli předmětem výzkumného projektu RegInnoMobil[3].

Ideální velomobil by měl splňovat mnoho protichůdných vlastností:

• ochrana řidiče před nepřízní počasí
• dobré aerodynamické vlastnosti
• co nejnižší váha
• dobrý rozhled řidiče
• nastavitelná vzdálenost sedadlo-střed šlapání
• nastavitelný úhel sedadla
• dobrá manévrovatelnost
• stabilita proti převržení
• bezpečnost při srážkách
• dobré větrání
• velký rozsah převodů
• malý valivý odpor pneumatik
• dobré odpružení
• vysoká spolehlivost a nízké náklady na údržbu
• dobré brzdy
• parkovací brzdu
• snadné vystupování a nastupování
• úložný prostor pro zavazadla
• dobré přední reflektory umožňující jet rychle i při snížené viditelnosti
• nízká cena

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Velomobile na anglické Wikipedii.