Velký hladomor 1315–1317

Hladomory nebyly ve středověké Evropě ničím výjimečným. Například ve Francii se během čtrnáctého století vyskytly lokální hladomory v letech 1304, 1305, 1310, 1315–1317 (Velký hladomor), 1330–34, 1349–51, 1358–60, 1371, 1374–75 a 1390.[3] V Anglii, nejvíce prosperujícím království postiženém Velkým hladomorem, nastaly další hladomory v letech 1321, 1351 a 1369.[3] Většina lidí často trpěla nedostatkem jídla a život byl relativně krátkým a brutálním bojem o přežití do stáří. Oficiální záznamy o anglické královské rodině, této nejblahobytnější vrstvě, uvádějí střední délku života jejích členů v roce 1276 na 35,28 let.[3] Mezi 1301 a 1325, během Velkého hladomoru, to bylo 29,84 let, zatímco mezi 1348 a 1375, během morové epidemie, to bylo pouze 17,33 let.[3] V Českém království lze do poloviny 14. století v kronikách nalézt devět výslovně zmiňovaných hladomorů, a to v letech 1043, 1126, 1252, 1263, 1281–1282, 1305–1306, 1307, 1312 a 1316–1318. Kromě toho jsou uváděny časté neúrody, úhyny dobytka, krupobití a další pohromy.[2]

Během středověkého klimatického optima (období před rokem 1300) populace Evropy oproti dřívějším dobám explozivně vzrostla a dosáhla úrovní, které nebyly v některých oblastech znovu dosaženy až do devatenáctého století – některé oblasti francouzského venkova jsou dodnes méně zalidněné než na začátku čtrnáctého století.[3] Výnosy pšenice, vyjádřené poměrem počtu semen ke konzumaci a počtu nutného osiva, však po roce 1280 klesaly a ceny potravin stoupaly. V případě dobré sklizně mohl být uvedený poměr až 7:1, ale v nepříznivých letech mohl klesnout až na 2:1 – to znamená, že z každého zasetého semena se sklidily dvě, jedno muselo zůstat jako osivo na další rok a jedno se mohlo konzumovat. Pro srovnání, moderní zemědělství dosahuje výnosů 30:1 nebo více.[3]

Počátek Velkého hladomoru se shodoval s koncem středověkého klimatického optima. V letech 1310 až 1330 zaznamenala severní Evropa nejhorší a nejtrvalejší období nepříznivého počasí v celém středověku, vyznačující se tuhými zimami a chladnými, deštivými léty. Příčinou Velkého hladomoru mohla být sopečná událost,[4] snad vulkánu Tarawera na Novém Zélandu, trvající asi pět let.[5][6]

Měnící se charakter klimatu, neschopnost středověkých vládnoucích systémů účinně řešit krize a úrovně populace na historickém maximu znamenaly, že případný výpadek produkce potravin byl prakticky nezvladatelný.[3]

Evropa v roce 1328

Na jaře 1315 začal ve většině Evropy neobvykle vytrvalý déšť. Pršelo celé jaro a léto a teploty zůstávaly nízké. Za těchto podmínek obilí nemohlo dozrát, což vedlo k rozsáhlým neúrodám. Zrní se muselo skladovat doma v nádobách, aby nenavlhlo. Slámu a seno nešlo usušit, takže pro dobytek nebylo krmivo. Ceny potravin začaly stoupat; v Anglii se mezi jarem a létem 1315 zdvojnásobily. V Lotrinsku vzrostly ceny pšenice o 320 %, čímž se pro rolníky stal chleba nedostupným. Nouzové zásoby obilí pro dlouhodobé mimořádné události byly omezeny na královskou rodinu, šlechtu, bohaté obchodníky a církev. Přelidnění vytvářelo velký tlak na výkonnost zemědělství. Dokonce i jen podprůměrné sklizně měly za následek hladovění některých částí populace; v případě neúrody se stala situace neřešitelnou. Lidé začali sbírat jedlé kořínky, rostliny, trávu, ořechy a kůru lesních stromů.[7]

Rozsah hladomoru popisuje řada zdokumentovaných událostí. Anglický král Eduard II. se 10. srpna 1315 zastavil ve městě St Albans a měl potíže najít zde chléb pro sebe a svůj doprovod; byl to ojedinělý případ, kdy se anglický král nemohl najíst.[8] Francouzi pod vedením Ludvíka X. se pokusili napadnout Flandry, ale jejich armáda uvázla v promáčených polích nizozemské nížiny. Vojsko muselo ustoupit a pálit své zásoby tam, kde je nechalo, neschopno je odnést sebou.[9]

Na jaře 1316 opět padal déšť na hlavy obyvatel Evropy, vysílené a bez zásob. Postiženy byly všechny vrstvy společnosti, především však rolníci, kteří představovali 95 % populace a kteří neměli žádné zásoby potravin.[10] Pro zmírnění naléhavých potřeb lidé obětovali svou budoucnost porážkou tažných zvířat, konzumací zásob osiva, opouštěním dětí a ponecháním je svému osudu (odrazem toho je příběh „Jeníčka a Mařenky“). Staří lidé si dobrovolně odpírali jídlo, aby mladší generace mohla přežít.[10] Kronikáři té doby uvádějí mnoho případů kanibalismu, ačkoliv přiznávají, že „nelze s jistotou říci, zda tyto zvěsti nejsou pouhými fámami“.[10]

Na jaře 1317 vlhké počasí pokračovalo a hladomor vrcholil. Konečně toho léta se počasí vrátilo k normálu. Tou dobou však již lidé byli natolik oslabení chorobami, jako pneumonie, bronchitida a tuberkulóza, a tolik osiva bylo snědeno, že až do roku 1325 trvalo, než se produkce potravin vrátila na relativně normální úroveň a populace začala znovu růst. Počet obětí je předmětem debat historiků, ale odhaduje se, že mnoho měst a menších sídel přišlo o 10–25 % obyvatel.[3] Ačkoli pozdější epidemie moru v letech 1347–1351 zabila více lidí, z postižených oblastí ustoupila během několika měsíců, zatímco Velký hladomor trval celé roky a prodlužoval tak utrpení obyvatelstva.[3]

Velký hladomor postihl především severozápadní Evropu, včetně Britských ostrovů, severní Francie, Nizozemí, Skandinávie, Německa a západního Polska. Zasáhl také některé pobaltské státy s výjimkou nejvýchodnějšího Pobaltí, postiženého pouze nepřímo.[11] Projevil se také v českých zemích. Ušetřeny byly oblasti jižně od Alp a Pyrenejí.

Velký hladomor je významný nejen počtem obětí, geografickým rozsahem postižených oblastí a délkou svého trvání, ale také svými trvalými společenskými důsledky.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Great Famine of 1315–1317 na anglické Wikipedii.

• Jordan, William C. The Great Famine: Northern Europe in the Early Fourteenth Century. [s.l.]: Princeton University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 0-691-05891-1. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Kershaw, Ian, "The Great Famine and Agrarian Crisis in England 1315–1322", Past & Present, 59, S. 3–50 (May 1973). (anglicky)