Velká opereta

Velká opereta, Polská krev ve Varieté 1937

Ve dvacátých letech 20. století bylo v Praze několik divadel, které provozovaly operety. Jednalo se o Vinohradskou zpěvohru, smíchovskou Arénu a holešovickou Uranii. Divadelní podnikatel a herec Bedřich Jeřábek (1883–1933) , který Uranii opustil, inicioval v nově stavěném domu na nároží pražských ulic Dlouhá a Revoluční změnu kinosálu na sál divadelní. Jeřábkovým záměrem bylo přesunout operetní scénu blíž centru a vytvořit kvalitnější podmínky pro divadelní soubor i diváky.[1]

Dům (Dlouhá č.p. 728) byl postaven v letech 1927–1928 podle projektu architekta Emila Sušického a spolupracujících architektů Paula Sydowa a Miroslava Maxy.[2]

Prvním ředitelem Velké operety se stal Bedřich Jeřábek. Slavnostní zahájení provozu se konalo 4. prosince 1929 za přítomnosti ministrů Ladislava Novákaa Štefánka, primátora hlavního města Karla Baxy, vyslanců a dalších osobností. Na programu byla americká opereta Sigmunda Romberga Píseň pouště[3] Divadlo, které se orientovalo na bohatší klientelu, se dostávalo do finančních obtíží. Ty řešil ředitel Jeřábek tím, že v roce 1932 zlevnil vstupné a v sezóně 1931/1932 přibral mezi své aktivity i Jihočeské divadlo a Divadlo Rokoko.

Bedřich Jeřábek zemřel padesátiletý roku 1933 a od jeho vdovy převzal v roce 1934 divadlo stavebník domu v Dlouhé, obchodník O. Sušický s dalšími finančníky; ti jmenovali ředitelem Hugo Krause. Za jeho vedení umožnila dobrá finanční situace, aby si Velká opereta pronajímala Varieté v Karlíně a uváděla mnohem výpravnější představení, např. i se živými zvířaty.[4]

Poté, co byla 1. 9. 1944 uzavřena divadla na území Velkoněmecké říše a Protektorátu, skončila i činnost Velké operety.[5][p 1] Po válce již nebyla Velká opereta obnovena, v prostorách působila jiná divadla, zejména Divadlo Jiřího Wolkera a Divadlo v Dlouhé.

Velká opereta usilovala o angažování předních divadelních osobností v oboru operety.

K zahájení páté sezóny Velké operety vyšla v Národní politice čtyřstránková komerční příloha, která charakterizovala koncepci repertoáru jako s větším reprízováním menšího množství premiér. Za první čtyři roky existence uvedlo divadlo 22 premiér, v sezóně 1932–1933 pouze čtyři. Mezi uváděnými tituly byly známé operety jako Frimlova Rose Marie, Straussův Netopýr, Benatzkyho Tři mušketýři a U Bílého koníčka i operety méně známé. Jako první premiéru nové sezóny inzerovalo divadlo Jarní bouři Jaromíra Weinbergera.[8]

Během patnácti let uvedla Velká opereta celkem 63 premiér.[5]

Velká opereta uvedla ve světové premiéře tyto operety:[9]

• Rudolf Piskáček: Bruck contra Spitz – 2. července 1931
• Antonín Kincl: Carevnin pobočník – 27. listopadu 1931
• Jára Beneš (instr. Antonín Kincl): Pařížanka – 3. února 1933
• Rudolf Kubín: Cirkus života – 15. května 1933
• Quido Nossberger: Májové koťátko – 1. června 1933
• Jára Beneš (instr. Antonín Kincl): Z pekla štěstí – 24. srpna 1934
• Jára Beneš: Uličnice – 31. ledna 1936
• Josef Kumok (instr. Miloš Smatek): Bílá vrána – 22. ledna 1937
• Jára Beneš: Panna Pusy – 18. června 1937
• Karel Balling (instr. Karel Pečke): Hrom do tety – 26. listopadu 1937
• Roman Blahník: Gentleman Johny – 4. října 1938
• Jiří Libor: Zlatá žába – 29. září 1939
• Jára Beneš: Píseň domova – 6. prosince 1939
• Roman Blahník: Šťastná náhoda – 19. dubna 1940
• Josef Houštecký: Claudie – 2. října 1942

V české premiéře uvedla tyto operety:[9]

• Sigmund Romberg: Píseň pouště (The Desert Song) – 4. prosince 1929
• Ralph Benatzky: Tři mušketýři (Die drei Musketiere) – 25. března 1930
• Ralph Benatzky: Letadlem za láskou (Die Insel der Seligen) – 1. července 1930
• Emmerich Kálmán: Fialka z Montmartru (Das Veilchen von Montmartre) – 14. srpna 1930
• Robert Stolz: Pepina (Peppina) – 4. března 1931
• Robert Katscher: Expresní vlak Praha-Nizza (Der Traumexpress) – 16. října 1931
• Ralph Benatzky: Zítra nám bude hej (Morgen geht's uns gut) – 21. dubna 1932
• Károly Komjáti: Půlnoční tango (Ejféli tangó) – 9. prosince 1932
• Jaromír Weinberger: Jarní bouře (Frühlingsstürme) – 15. září 1933
• Bernard Grün, George Posford: Balalajka (Balalaika) – 4. března 1938

V době vzniku Velké operety byl příchod do divadla ve společenském obleku samozřejmostí. Na to myslel ředitel Jeřábek, když řekl:

„...Aby příchozím z venkova, kteří nemají již čas se jíti převléknouti, aby umožněna návštěva divadla, kdyby event. nechtěli se stavěti na odiv obecenstvu, jsou reservovány lože rozlehlé, do nichž není možno s hlediště nahlédnouti, ale z nichž je nádherný výhled na celé divadlo. Jsou to t. zv. lože cizinecké.“[10]

(Viz též vyobrazení hlediště, „lože cizinecké“ jsou zcela vzadu.)