Vance Brand

Střední školu ukončil koncem čtyřicátých let a zapsal se ke studiu komerčního inženýrství na University of Colorado at Boulder. V roce 1953 studium ukončil, oženil se a nastoupil vojenskou službu. A ač po tom nikdy netoužil, byl přidělen k letcům. Po základním pilotním výcviku se zaškolil na reaktivní letouny. Pak byl převelen do posádky v Japonsku na plných 15 měsíců, to v době, kdy jeho manželka očekávala narození prvního potomka (měli spolu celkem čtyři).

Ihned po skončení povinné vojny byl propuštěn do zálohy a začal se studiem na coloradské universitě, obor letecké inženýrství. Studium zvládl a v roce 1960 získal diplom.[1] Nastoupil u firmy Lockheed jako palubní technik při zkouškách letounu P3A Orion a zároveň studoval školu námořních zkušebních pilotů. Dokončil si také disertační práci v oboru obchodních věd na státní universitě v Los Angeles. Jako tovární zkušební pilot odjel do Palmdale v Kalifornii, kde zkoušel prototypy letadel F-104 pro NSR a Kanadu. V roce 1966 se rozhodl vyzkoušet něco jiného a přihlásil se do týmu kosmonautů. Prošel úspěšně zkouškami u NASA a v dubnu 1966 byl do týmu přijat. Osm let byl mezi náhradníky Apolla, avšak staří kosmičtí veteráni měli přednost. Ke konci programu Apollo již byl v pomocných záložních posádkách (Apollo 8, Apollo 13), také byl náhradníkem v programu Skylab (Skylab 3, Skylab 4). Dočkal se poprvé až u mezinárodního programu Apollo-Sojuz v roce 1975 (to mu bylo 44 roků), kterému předcházel výcvik i v Hvězdném městečku (SSSR) včetně výuky ruského jazyka. Tehdy byl popisován jako vysoký, světlovlasý a usměvavý muž, snadno si získávající přátele. Při zdejším výcviku získal přezdívku Váněčka.[2].

Posádky programu Sojuz-Apollo, Brand sedí uprostřed

První let byl odstartován z mysu Canaveral v červenci 1975. Na palubě Apolla letěl se Thomasem Staffordem a Donaldem Slaytonem. Měl zde funkci pilota velitelské sekce kosmické lodi. Na oběžné dráze se spojili se Sojuzem 19 (posádka Alexej Leonov, Valerij Kubasov). Po úspěšném rande-vous přistáli na hladině Tichého oceánu po 217 hodinách letu.

Po skončení tohoto letu v týmu zůstal a začal se zacvičovat na lety raketoplánů jako jejich velitel. Velel postupně třem letům.[1] Po sedmi letech letěl s Columbií na misi STS-5. Na palubě byli s ním ještě tři kosmonauti: Robert Overmyer, Joseph Allen a William Lenoir. Během letu vypustili několik družic, přistáli pak na základně Edwards AFB.

Jeho třetí let se uskutečnil s raketoplánem Challenger při misi STS-41-B v roce 1984, což byl desátý let raketoplánů USA. Na palubě s ním byli Robert Gibson, Bruce McCandless, Ronald McNair a Robert Stewart (letělo jich pět). Obě družice vypuštěné se na stanovené oběžné dráhy nedostaly a tak let nepatřil k úspěšným.

Počtvrté a naposled letěl na Columbii. Byl to 38. let raketoplánu, devítidenní mise pod označením STS-35, v sedmičlenné posádce byli s ním kosmonauti Guy Gardner, Jeffrey Hoffman, John Lounge, Robert Parker, Samuel Durrance a Ronald Parise. Brand byl nejstarším velitelem raketoplánu v historii, bylo mu tehdy 59 roků.

V kosmu nalétal 31 dní.

• Apollo-Sojuz (15. července 1975 – 24. července 1975)
• STS-5 Columbia (11. listopadu 1982 – 16. listopadu 1982)
• STS-41-B Challenger ( 3. února 1984 – 11. února 1984)
• STS-35 Columbia ( 2. prosince 1990 – 11. prosince 1990)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vance Brand na Wikimedia Commons
• (česky) Brand, V.D. v Malé encyklopedii kosmonautiky
• (česky) Vance Brand v encyklopedii SPACE-40
• (česky) Odchod do důchodu