V podvečer

Fibichovu orchestrální skladbu V podvečer lze z hlediska žánrového zařazení považovat za skladatelovu šestou symfonickou báseň, i když Fibich své pozdní symfonické básně označoval jako „symfonické obrazy“, protože neměly literární předlohu.[1][2] Přímo této skladbě dal podle její převládající nálady označení „selanka“ (tj. idyla).

Selanka V podvečer byla napsána v roce 1893 a většina motivů pochází původně z první řady cyklu klavírních skladeb Nálady, dojmy a upomínky vznikající v průběhu téhož roku. Centrální téma vychází z Upomínky č. 139 (vydáno jako Op. 41 č. 6) nazvané „Večery na Žofíně“ a celá skladba evokuje náladu při večerních procházkách po pražském Žofíně, které Fibich absolvoval se svou žačkou Anežkou Schulzovou a její rodinou.[3][4][2] Prakticky všechny jeho skladby z této doby (vedle Nálad též zejména opera Bouře nebo Symfonie č. 3 Es dur) mají za ústřední téma začátek intenzivního milostného vztahu skladatele k Anežce Schulzové, v případě selanky v jeho klidné, idylické podobě.

Formálně má skladba povahu ronda se dvěma hlavními a řadou epizodických témat.[2] Podle podrobnějšího programního výkladu, který poskytl až v roce 1951 (tedy dlouho po smrti všech přímých aktérů) Anežčin bratr Bohuslav Schulz,[5] je navracející se rámcové rondové téma, „vroucně rozezpívaná myšlenka nad basovou prodlevou“[2], spojeno s osobou paní Schulzové, vedlejší témata tvoří rozšafný motiv profesora Schulze (vyskytuje se i ve II. řadě Nálad, dojmů a upomínek op. 44 nazývané Novela), hravě štěbetavý motiv Anežčiny mladší sestry Dagmar a nakonec připomínka samotného Fibicha krátkou citací symfonie Es dur. Druhým hlavním tématem je motiv Anežky, slovy Jindřicha Jiránka „tak obsáhavý, jak široké a přístupné je srdce člověka, otevřeného blaživou mocí lásky přírodě i lidem“.[6]

Skladbu V podvečer poprvé veřejně provedl dne 8. dubna 1894 orchestr Národního divadla pod vedením Adolfa Čecha[4], tiskem ji vydal poprvé F. A. Urbánek roku 1896.[3]

Úryvek tohoto díla, totiž centrální „Anežčin“ motiv v Des dur, se stal světově vůbec nejznámějším kusem Fibichova díla v úpravě českého houslisty Jana Kubelíka pro klavír a housle pod názvem Poem. Tato melodie je dodnes účinným „přídavkovým“ kusem sólového houslového repertoáru, i když mezi muzikology vyvolává rozpaky (Jiří Kopecký Poem označuje za „víceméně anonymní a poněkud sladkobolný salonní hit“[3] a i Jindřich Jiránek poznamenává, že „podobnému upravování Fibichova díla nebudeme zrovna tleskat“[4]).

• 1950 Karel Šejna, Česká filharmonie. Nahrávka Supraphonu několikrát vydaná na LP a CD, naposledy v kompletu Fibichových symfonií jako SU 3618-2 902.
• 1968 Josef Hrnčíř, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK[7](nevydáno)
• 1976 Rudolf Vašata, Symfonický orchestr Čs. orchestru v Praze[8] (nevydáno)
• 1983 František Vajnar, Symfonický orchestr Pražského rozhlasu, Supraphon (SE 3197-2-931)
• 1980 Jan Valach, Philharmonia Hungarica, Talent (DOM 2929 17)
• 1993 Stanislav Bogunia, Symfonický orchestr Českého orchestru v Praze[9] (nevydáno)
• 1996 Douglas Bostock, Karlovarský symfonický orchestr, Scandinavian Classics

Samotný Poem v různých úpravách nahrála řada umělců počínaje jeho prvním interpretem Janem Kubelíkem; roku 1933 s ním pořídila záznam této skladby firma Ultraphon. Z novějších nahrávek se nachází např. na CD Violin Magic české houslistky Gabriely Demeterové (Supraphon 1999).