Vought V-173

Model demonstrátoru Vought V-173 při zkouškách v aerodynamickém tunelu. Zde ještě s dvoulistými vrtulemi, které byly i na základě těchto zkoušek vyměněny za třílisté.

Vought V-173 vystavený ve Frontiers of Flight Museum v Dallasu

Americký konstruktér Charles H. Zimmerman ve 30. letech 20. století navrhl koncepci letounu jako vztlakového tělesa s kruhovým křídlem o malé štíhlosti, ofoukávaným velkými protiběžnými vrtulemi, které eliminovaly tzv. vírový odpor. U takto řešeného letounu předpokládal zajímavé vlastnosti blízké letounům STOL a výhodné například pro palubní letouny: vysokou stabilitu, krátký start a přistání společně s velkým rozsahem od minimální po maximální rychlost. Zimmermanův zaměstnavatel NACA však nápad odmítl. Zimmerman proto roku 1935 svou koncepci úspěšně vyzkoušel na malém modelu. O dva roky později se mu podařilo přesvědčit společnost Vought, která jeho nápad ověřila na elektromotory poháněném metrovém modelu V-162. Vývoj dále pokročil když roku 1939 americké námořnictvo souhlasilo s vývojem obdobně koncipovaného palubního stíhacího letounu Vought XF5U. Jeho vlastnosti však měly být napřed ověřeny na zmenšeném technologickém demonstrátoru, kterému bylo přiděleno označení V-173 (předchozí návrhy V-170 až V-172 byly odmítnuty).[1]

První třináctiminutový let V-173 (sériové číslo 02978) proběhl 23. listopadu 1942. Pilotoval jej zkušební pilot Boone Guyton. Do kokpitu V-173 Guyton usedl ještě při dvanácti následujících letech, ale poté se zranil na Vought F4U Corsair. Vystřídalo jej několik dalších továrních a námořních zkušebních pilotů, včetně Charlese Lindbergha při třicátém letu. Zkoušky prokázaly zajímavé vlastnosti letounu, který měl krátký vzlet, létal i při vysokých úhlech náběhu, strmě stoupal a v protivětru se mohl za letu zastavit. Zkoušky neobvykle tvarovaného stroje, připomínajícího létající talíř, neunikly ani veřejnosti, takže jednou byl jeho výskyt i nahlášen policii.[1] Zkušební let V-173 zřejmě byl příčinou několika případů pozorování UFO ze 40. let.[2] Zkoušky V-173 3. června 1943 přerušilo nouzové přistání způsobené poruchou motoru. Ještě závažnější nehodu měl letoun roku 1947, tehdy na leteckém dnu vlétl do drátů vysokého napětí.[1]

Během celého zkušebního programu V-173 absolvoval 190 zkušebních letů o celkové délce 139 hodin.[3][2] Přestože zkoušky demonstrátoru V-173 potvrdily vlastnosti Zimmermanem navržené koncepce s kruhovým křídlem, vývoj stíhacího letounu Vought XF5U byl zrušen krátce po jeho prvním letu v únoru 1947, neboť již nemohl konkurovat nastupujícím letounům s proudovými motory.[3] Zkoušky byly ukončeny 31. března 1947.[2]

Americké námořnictvo demonstrátor skladovalo v Norfolku a roku 1960 jej předalo do National Air and Space Museum (součást Smithsonova institutu). Nebyl vystaven, ale uložen do depozitáře. Tam jej roku 1970 vyfotil letecký historik Jay Miller. V roce 2002 si V-173 prohlédli zástupci společnosti Vought, čímž začaly snahy o jeho renovaci a vystavení. V roce 2003 byl letoun přepraven do Grand Prairie u Dallasu, aby na něm mohli začít pracovat dobrovolníci z organizace Vought Aircraft Heritage Foundation. Tým dobrovolníků vedl Dick Guthrie. Mimo jiné musel být nahrazen plátěný potah, což si vyžádalo 81 000 ručních stehů.[4] Při náročné renovaci dobrovolníci během osmi let odpracovali více než 25 000 hodin. Následně byl letoun roku 2012 na deset let zapůjčen Frontiers of Flight Museum v Dallasu.[2]

Demontrátor V-173 vykazoval všechny aerodynamická řešení zamýšlená pro XF5U, byl však menší a se slabšími motory. Měl dřevěnou konstrukci potaženou plátnem. Ze zadní strany trupu vystupovaly elevony a dvojice svislých ocasních ploch. V přídi byl jednomístný kokpit. Letoun poháněly dva vzduchem chlazené čtyřválce Continental A-80 o výkonu 59 kW (80 hp). Každý přes reduktor poháněl velkou dřevěnou vrtuli se třemi pevnými listy. Vrtule měla průměr 5,03 m. Kvůli rozměrným vrtulím měl letoun vysoký záďový podvozek a na zemi stál pod úhlem 22°.[1]