Vývoj chápání schizofrenie

Zdá se, že v období před 19. stoletím jsou historické záznamy o symptomech podobných schizofrenii vzácné, i když zprávy o iracionálním, nepochopitelném nebo nekontrolovatelném chování jsou běžné. Podrobná případová zpráva z roku 1797 týkající se Jamese Tillyho Matthewse a záznamy Phillipa Pinela publikované roku 1809 jsou často pokládány za nejstarší případy nemoci zveřejněné v lékařské a psychiatrické literatuře.[3] Schizofrenii poprvé popsal v roce 1853 Bénédict Morel jako specifický syndrom postihující mládež a mladé dospělé a použil při tom výraz „démence précoce“ (doslova „předčasná demence“). Pojem dementia praecox se roku 1891 objevil i v případové studii Arnolda Picka týkající se psychotické poruchy. Roku 1893 zavedl Emil Kraepelin v klasifikaci duševních poruch nové širší rozlišení mezi dementia praecox a poruchou nálady (nazývanou manická deprese a zahrnující depresi i bipolární poruchu). Kraepelin se domníval, že „dementia praecox“ je onemocnění mozku[4], konkrétněji pak forma demence, odlišující se od jiných forem této nemoci (jako Alzheimerova choroba), které se obvykle objevují v pozdějších letech života.[5]

Molekula chlorpromazinu (obchodní název Thorazin), který se stal revolučním přípravkem v léčbě schizofrenie v 50. letech 20. století

V 50. letech 20. století došlo po vývoji chlorpromazinu a jeho uvedení na trh k výraznému pokroku v léčbě nemoci.[6]

Na počátku 70. let 20. století se stala diagnostická kritéria pro stanovení schizofrenie předmětem značné kontroverze, což v důsledku vedlo ke vzniku operacionalizovaných kritérií užívaných dnes. Po provedení diagnostické studie na území USA a Spojeného království v roce 1971 se ukázalo, že schizofrenie byla v Americe diagnostikována mnohem častěji než v Evropě.[7] Příčinou byla zčásti volnější diagnostická kritéria v USA, vycházející z manuálu DSM-II; naopak v Evropě se používal systém ICD-9. Studie Davida Rosenhana z roku 1972, publikovaná v časopise Science pod názvem „On being sane in insane places“ (Být příčetný na nepříčetných místech) došla k závěru, že diagnóza schizofrenie v USA byla často subjektivní a nespolehlivá.[8] To se nakonec stalo jedním z faktorů, jež vedly k přepracování nejen diagnózy schizofrenie, nýbrž i k revizi celého manuálu DSM. Výsledkem bylo v roce 1980 vydání manuálu DSM-III.[9]

Pojem schizofrenie je často nesprávně chápán jako slovo označující nemoc, v jejímž průběhu člověk trpí „rozpolcením osobnosti“. I když někteří nemocní, u nichž byla schizofrenie diagnostikována, mohou slyšet hlasy a vnímat je zřetelně jako samostatné osoby, schizofrenie nespočívá v tom, že by nemocný přebíral roli několika různých osobností. Toto zmatení vzniklo částečně v důsledku doslovné interpretace Bleulerova pojmu schizofrenie (Bleuler kladl původně schizofrenii do souvislosti s disociací a do kategorie schizofrenie zařadil také rozpolcenou osobnost[10][11]). Na základě nepřesně stanovených kritérií uvedených v manuálu DSM-II byla často jako schizofrenie mylně diagnostikována i disociativní porucha identity („rozpolcená osobnost“).[11][12] První známé mylné použití pojmu schizofrenie ve smyslu „rozpolcené osobnosti“ bylo zaznamenáno v roce 1933 v článku básníka T. S. Eliota.[13]

Roku 2002 byl výraz pro schizofrenii v Japonsku změněn z Seishin-Bunretsu-Byō 精神分裂病 (nemoc štěpící mysl) na Tōgō-shitchō-shō 統合失調症 (porucha integrace), aby se omezilo stigma, jež na pacienty nemoc vrhala.[14] Nový název vychází z biopsychosociálního modelu; procento pacientů, kteří byli informováni o diagnóze, se tak během tří let zvýšilo z 37 % na 70 %.[15]