Východoantarktický ledový příkrov

Východoantarktický ledový příkrov je jedním ze dvou velkých ledových příkrovů v Antarktidě a největší na celé planetě. Příkrov leží mezi 45° západně a 168° východně ve směru zeměpisné délky.

Mapa Antarktidy

Příkrov obsahuje tolik ledu, že kdyby roztál, vedlo by to ke zvýšení globální hladiny oceánů o 53,3 m.[1] Svou rozlohou a hmotou podstatně větší než Západoantarktický ledový příkrov. Od něj oddělen Transantarktickými horami. Východoantarktický ledový příkrov je nejsušší, největrnější a nejchladnější místo na Zemi se záznami o teplotě až téměř −100 °C.[2] Má nejsilnější led na Zemi, tlustý 4800 m. Nachází se na něm zeměpisný jižní pól a polární stanice jižního pólu Amundsen–Scott .

Změny ledové hmoty

Současné mezinárodní zaměření na problémy globálního oteplování upozornilo na tání polárních ledových čepic a obecně ústup ledovců. Starší analýza údajů ze studií GRACE ukázala, že Východoantarktický ledový příkrov ztrácel hmotnost 57 miliard tun ročně[3] a že celková antarktická ledová pokrývka (včetně Západoantarktického ledového příkrovu a pobřežních oblastí) ztrácela hmotnost rychlostí 152 kubických kilometrů (asi 139 miliard tun) ročně.[4] Novější odhad publikovaný v listopadu 2012 a založený na datech GRACE a na vylepšeném modelu isostatické úpravy ledovce naznačuje, že Východní Antarktida ve skutečnosti získala hmotnost od roku 2002 do roku 2010 rychlostí 60±13 Gt/r.[5]

Odhaduje se, že během pleistocénu se Východoantarktický ledový příkrov ztenčil nejméně o 500 metrů a toto ztenčení od posledního glaciálního maxima je menší než 50 metrů a pravděpodobně začalo po době před 14 000 lety.[6]

Změny teploty

Ochlazení ve východní Antarktidě během desetiletí 80. a 90. let částečně kompenzovalo oteplování Západoantarktického ledového příkrovu, který se zahřál rychlostí o více než 0,1 °C / dekáda za posledních 50 let. Celo kontinentální trend průměrné povrchové teploty Antarktidy je pozitivní a statisticky významný při> 0,05 °C/desetiletí od roku 1957.[7]

Územní nároky

Mnoho zemí si nárokuje části Antarktidy. V rámci Východoantarktického ledové příkrovu si Spojené království, Francie, Norsko, Austrálie, Chile a Argentina nárokují části (někde se překrývající) jako své vlastní území.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku East Antarctic Ice Sheet na anglické Wikipedii.

  1. FRETWELL, P.; PRITCHARD, H. D.; VAUGHAN, D. G.; BAMBER, J. L. Bedmap2: improved ice bed, surface and thickness datasets for Antarctica. The Cryosphere. 2013-02-28, roč. 7, čís. 1, s. 375–393. ISSN 1994-0424. DOI 10.5194/tc-7-375-2013. Bibcode 2013TCry....7..375F. (anglicky)
  2. New study explains Antarctica's coldest temperatures | National Snow and Ice Data Center [online]. [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
  3. CHEN, J. L.; WILSON, C. R.; BLANKENSHIP, D.; TAPLEY, B. D. Accelerated Antarctic ice loss from satellite gravity measurements. Nature Geoscience. 2009, s. 859. DOI 10.1038/ngeo694. Bibcode 2009NatGe...2..859C. (anglicky)
  4. VELICOGNA, Isabella; WAHR, John; SCOTT, Jim. Antarctic ice sheet losing mass, says University of Colorado study [online]. University of Colorado at Boulder, 2006-03-02 [cit. 2011-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
  5. KING, M. A.; BINGHAM, R. J.; MOORE, P.; WHITEHOUSE, P. L. Lower satellite-gravimetry estimates of Antarctic sea-level contribution. Nature. 2012, roč. 491, čís. 7425, s. 586–589. DOI 10.1038/nature11621. PMID 23086145. Bibcode 2012Natur.491..586K. (anglicky)
  6. Yusuke Suganuma; Hideki Miura; Albert Zondervan; Jun'ichi Okuno. East Antarctic deglaciation and the link to global cooling during the Quaternary: evidence from glacial geomorphology and 10Be surface exposure dating of the Sør Rondane Mountains, Dronning Maud Land. Quaternary Science Reviews. August 2014, roč. 97, s. 102–120. DOI 10.1016/j.quascirev.2014.05.007. Bibcode 2014QSRv...97..102S. (anglicky)
  7. STEIG, E. J.; SCHNEIDER, D. P.; RUTHERFORD, S. D.; MANN, M. E.; COMISO, J. C.; SHINDELL, D. T. Warming of the Antarctic ice-sheet surface since the 1957 International Geophysical Year. Nature. 2009, s. 459–462. Dostupné online. DOI 10.1038/nature07669. PMID 19158794. Bibcode 2009Natur.457..459S. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.