Válcový kotel

Válcové kotle se vyráběly z ocelového plechu o tloušťce typicky 10-20 mm. Obdélníkové plechy délky 1-3 m a šířky obvodu kotle byly stočeny do tzv. kotlových kroužků, jednotlivé kroužky pak pospojovány do požadované délky kotle a na konce byla připevněna kotlová dna, trubkovnice, nebo pomocí přechodnic skříňový kotel. Ke spojování se do začátku 20. století používalo nýtování, později byly díly svařovány.

Velkou nevýhodou jednoduchého válcového kotle je malá výhřevná plocha vzhledem k objemu a to, že kotel musí být zahříván z vnějšku a tak plameny neefektivně vyhřívají i prostor mimo kotel. To nevadilo u stabilních kotlů, kde bylo možno okolí izolovat stavebními úpravami. Jednoduché stabilní válcové kotle byly postupem času spojovány do složitějších soustav a byly stavěny ještě počátkem 20. století.

Prvním významnějším vylepšením válcového kotle byl plamencový kotel.

Dalším zdokonalením válcového kotle, které vedlo k podstatnému zvýšení jeho výhřevné plochy, byla montáž kouřových trubek, procházejících kotlem. Horké plyny v tomto případě neprocházejí kolem stěn kotle (u některých stabilních kotlů ano, ale ne nutně), ale trubkami uvnitř vodního prostoru. Typicky bylo toto řešení voleno u kotlů dopravních prostředků (lokomotivy, lodě). Čela kotle, kterými procházejí trubky, se nazývají trubkovnice.

Válcový kotel na lokomotivách je střední částí kompletního lokomotivního parního kotle. Procházejí skrz něj kouřové a žárové trubky ze skříňového kotle do dýmnice, s nimiž tvoří pevně spojený celek. Na válcovém kotli jsou různé nástavby, z nichž nejdůležitější je parní dóm.