Václav Javůrek

10.11.1954 získal Václav Javůrek funkci sídelního kanovníka u katedrální kapituly při chrámu Sv. Ducha v Hradci Králové[4], a tam také od 1.9.1955 funkci zástupce generálního vikáře[15][16], ale státní zmocněnec pro věci církevní jako převodová mocenská páka ÚV KSČ s ním už měl další plány, mířící až k případnému biskupskému postu (toho ale nakonec Javůrek nikdy pro odpor Vatikánu[17] nedosáhl)[15]. Stávající biskup Mořic Pícha byl totiž poslední roky v nemilosti státní moci. Pravomoci vážně nemocného biskupa byly reálně omezovány činností StB, a ten byl dokonce fakticky internován ve své biskupské rezidenci v letech 1950 – 1956[18].

Sbírka registračních protokolů tajných spolupracovníků StB, III. odbor Správy StB v Hradci Králové, reg. č. 01898

Václav Javůrek byl 30.6.1956 registrován III. odborem Správy StB v Hradci Králové, pod reg. č. 01898 ve sbírce registračních protokolů tajných spolupracovníků StB pod krycím jménem „TOPOL“[19] (návazné objektové svazky StB vedeny do 11.9.1973, poslední pod reg. č. 9151, u II. odboru Správy StB v Hradci Králové)[20].

Zanedlouho, 12.11.1956 na rakovinné onemocnění umřel ve věku 86 let biskup Mořic Pícha[21] a již čtyři dny poté, 16.11.1956 byl Václav Javůrek instalován do funkce kapitulního vikáře[4][22]. Byla mu tak dána státní mocí přednost před ambiciózním rivalem Karlem Jonášem[23][24] (ten se stal agentem StB pod krycím jménem „TICHÝ“ až později, v návaznosti na svou registraci StB ze dne 17.11.1960)[2][25].

Biskupský úřad zůstal ale nadále neobsazen, Karel Otčenášek, který byl 30. dubna 1950 bez tehdy nutného státního souhlasu, ale se souhlasem papeže Pia XII. vysvěcen biskupem Mořicem Píchou tajně na biskupa, se úřadu ujmout nemohl, pátým rokem si odpykával třináctiletý trest odnětí svobody za tzv. vlastizradu na Mírově[10]. Václav Javůrek tak vykonával až do srpna 1969 jako kapitulní vikář faktickou správu královéhradecké diecéze[26].

Významnou pomocí při výkonu funkce, jeho pravou rukou, mu byl schopný kancléř Oldřich Henych[23], jenž byl StB pod krycím jménem „Udalricus“ registrován již od 18.6.1954[23][25]. Velmi dobrý vzájemný vztah jim vydržel až do vzájemné neshody v roce 1965, kdy Henych sám usiloval o post kanovníka a kapitulní vikář Javůrek tomu zamezil[27]. V roce 1959 evidovala v Královéhradeckém kraji StB již 1461 svých spolupracovníků, včetně 25 duchovních, zahrnujících také již zmíněného kancléře Oldřicha Henycha. Dále byl mezi agenty také krajský předseda ČSL Václav Tomeš (krycí jméno „Jan“, registrován 12.8.1957), a sekretář konzistoře František Dušek (krycí jméno „Orlice“, registrován 30.7.1958)[28][29].

Ještě před odchodem kancléře Henycha prosadil Václav Javůrek v roce 1962 na žádost státu sídelním kanovníkem katedrální kapituly při chrámu Sv. Ducha v Hradci Králové[30] „známého kolaboranta a komunisty dosazeného správce apoštolské administratury v Českém Těšíně Antonína Veselého“[23]. Veselý, politicky vlivný [31] pozdější spoluzakladatel kolaborantského [2] sdružení Pacem in terris (PIT), se pak stane, podobně jako sám Javůrek, vrcholným představitelem sdružení PIT, a to nejprve předsedou ČSR PIT a posléze také federálním předsedou sdružení[2].

ÚV KSČ přijalo 12.3.1963 tyto zásady církevní politiky: "Vyloučit návrat odsouzených biskupů – Trochta, Zela, Vojtaššák, Hlad, Otčenášek (až na Trochtu se jim to podařilo prosadit), nejednat o návratu Berana, Skoupého, Hlouchy, a souhlasit se jmenováním biskupů z řad stávajících kapitulních vikářů - Dechet, Scheiffer, Stehlík, Oliva, Kratochvíl, Veselý, Titman, Javůrek, Glogar, Onderko (zde Vatikán nakonec nepřipustil jmenování nikoho z nich)"[17].

1.8.1969 Václav Javůrek odstoupil z funkce kapitulního vikáře a do úřadu biskupa měl konečně nastoupit Karel Otčenášek. To ale nakonec státní moc, směřující stále více do tzv. normalizace nedovolila, a novým kapitulním vikářem se paradoxně stal na celých dvacet roků Karel Jonáš[26], dlouholetý Javůrkův sok[32]. V návaznosti na to Václav Javůrek odešel vykonávat službu do Třebechovic pod Orebem, a v roce 1973 je navíc zvolen kapitulním děkanem královéhradeckým[1]. Z Třebechovic pokračoval Václav Javůrek v roce 1978 do Opočna, kde působil až do roku 1997 jako interkalární administrátor[33].

Sbírka registračních protokolů tajných spolupracovníků StB, II. odbor Správy StB v Hradci Králové, reg. č. 20969, Václav Javůrek, nar. 27.6.1916, krycí jméno HUDEC

Václav Javůrek byl 8.8.1983 opětovně (srv. krycí jméno "TOPOL"[19] z 30.6.1956 v tomto textu výše) registrován jako Kandidát tajné spolupráce II. odborem Správy StB v Hradci Králové, pod reg. č. 20969 ve sbírce registračních protokolů tajných spolupracovníků StB pod krycím jménem „HUDEC“[25]. Jeho spis byl Státní Bezpečností zničen 6.12.1989, ve stejný den jako spisy Jonáše („TICHÝ) a Henycha („Udalricus“)[25]. V evidenci Statisticko-evidenčního odboru Vnitřní a organizační správy Federálního ministerstva vnitra v Praze je v relaci na reg. č. 20969, krycí jméno „HUDEC“ veden Václav Javůrek od prosince 1983 jako „A" (Agent)[25].

V roce 1982 vydal papež Jan Pavel II dekret Quidam Episcopi [34] (tj. Některým biskupům), zakazující účast kněží v politických sdruženích, i kdyby byla zaštiťovaná slovy o míru a Vatikán dále explicitně interpretoval, že zákaz účasti se týká jmenovitě Pacem in terris (PIT). Totéž vůči sdružení PIT dále výslovně a důrazně zastával kardinál Tomášek, další nezpochybnitelná autorita, a většina duchovních se podle toho zařídí. Roma locuta, causa finita [35]. Z hlediska kanonického práva protiprávní a již zjevně kolaborantské sdružení PIT pak začalo v roce 1983 skomírat, přestávalo fungovat dokonce i vydírání mladých kněží k pouhé řadové účasti tím, že jim nebude udělen státní souhlas k výkonu kněžství[36].

Václav Javůrek byl aktivní již předchozím tzv. Mírovém hnutí katolického duchovenstva (1950 až 1968), byl jeho předsedou v královéhradecké diecézi, na stejné úrovni pak působil od počátku i ve sdružení PIT[19]. Po obnovení své spolupráce se StB v roce 1983 se ovšem, navzdory neobyčejné autoritě papeže Jana Pavla II i kardinála Tomáška, primase českého, a jejich explicitnímu zákazu účasti ve sdružení PIT[34], stal předsedou ČSR PIT (Sjezd PIT v Brně 12.-13.11.1984) a na sjezdu v Praze v únoru 1985 pak navíc federálním místopředsedou komunisty řízeném a ovládaném sdružením PIT[37]. Na obou funkcích zůstal až do samotného konce sdružení v listopadu 1989[19].

Jednáním Václava Javůrka, kdy ve věci sdružení PIT odpírá poslušnost svým představeným, byla (v minulých dekádách možná nejasná) hranice škodlivé kolaborace jednoznačně překročena, ani na neznalost nebo naivitu se nemůže v osmdesátých letech církevní hodnostář odvolávat. Při kalkulu přijmout vedoucí funkci ve sdružení PIT v roce 1984 i 1985 se jevila komunistická moc jako zdánlivě stále ještě neotřesitelná a perspektivní[38]. Kardinálovi Tomáškovi se pak ještě i v této dekádě přezdívá "generál bez vojska"[39].

V roce 1987 se StB spolu s komunistickou československou diplomacií podařil husarský kousek, získat zdání jakési legitimizace sdružení PIT od OSN. Ve špatně informovaných představitelích OSN totiž vzbudily mylný dojem, že sdružení PIT se významně zasluhuje o světový mír, a generální tajemník Organizace spojených národů Javier Peréz de Cuellar udělil sdružení PIT titul Posel míru za aktivní přínos k Mezinárodnímu roku míru, k nemalému pohoršení mnohých našich věřících i kněží, z nichž padesát proti takovému pokrytectví protestovalo dopisem přímo generálnímu tajemníkovi OSN[38].

Předseda českého sdružení Václav Javůrek v rozhovoru pro Katolické noviny však tvrdil, že "myšlenka udělení titulu vyšla přímo od generálního tajemníka.“[2][40]

Za věrné služby komunistické státní moci byl Václav Javůrek mimo jiné odměněn v roce 1985 pamětní medailí k 40. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje československého lidu a osvobození naší vlasti sovětskou armádou[41] a v roce 1986, při příležitosti svých sedmdesátých narozenin, také přijal z rukou ministra kultury Milana Klusáka čestnou medaili Svazu československo-sovětského přátelství. „Václav Javůrek zůstal až do své smrti v roce 2004 ve funkci kapitulního děkana královéhradeckého, navzdory své aktivní kolaboraci“[19].

Tomáš Halík, člen někdejší podzemní církve, o sdružení PIT prohlásil: "Snaha získat prostřednictvím církve privilegia za cenu politického přizpůsobení a kolaborace – nejnápadněji viditelná v činnosti Pacem in terris – byla pokusem o odstranění kříže z církve, o odmítnutí Kristova kříže jako znaku odporu, a tudíž pokusem v podstatě protikřesťanským.“[42]

• BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jan. Katolická církev v Československu 1945–1989. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. 399 s. ISBN 9788073253110
• GRAJEWSKI, Andrzej. Jidášův komplex. 1. vyd. Praha: Prostor 308 s. ISBN 80-7260-079-6
• Vaško, Václav - Pátá kolona v církvi. Vaško, Václav. Praha : Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 1996. 30 s.