Urgentní medicína

Poskytování urgentní péče trvá od bezprostředního vzniku akutního stavu na místě události až po transport a předání postiženého na pracoviště nemocniční neodkladné péče. Jako ideální místo pro zajištění plynulého předání pacienta z přednemocniční do nemocniční péče, se jeví oddělení urgentního příjmu dané nemocnice. Takové oddělení musí být prostorově, personálně i materiálově vybaveno pro přesnou a rychlou diagnostiku akutních stavů až několika pacientů najednou a k zahájení vhodné léčby bez časových prodlev. Na takovémto oddělení pracují především lékaři s atestací urgentní medicíny, avšak toto oddělení se nenachází ve všech nemocnicích. Proto probíhá předávání postižených z přednemocniční do nemocniční péče často komplikovanější cestou, za méně příznivých podmínek pro nemocného, na pracoviště určené právě pro povahu postižení konkrétního pacienta.

Vzhledem k odlišnostem přednemocniční neodkladné péče a péče na urgentních příjmech se vyvíjí také další specializační obor nemocniční medicína (hospital medicine). Nemocniční lékař koordinuje všechny aspekty péče o pacienta od jeho přijetí do nemocnice včetně akutní diagnostiky na ambulancích ústavní pohotovostní služby po jeho propuštění.[1]

Urgentní medicína jako lékařský obor vznikla v 70. letech v USA pod názvem Emergency medicine. Její vznik měl počátek v pokrocích lékařství v 2. polovině 20. století, kdy byla vypracována metodika neodkladné resuscitace, kdy se vyhodnotili zkušenosti válečného zdravotnictví (zejména válečná chirurgie) a kdy se zvýšila dostupnost diagnostických a léčebných postupů díky významnému technickému pokroku.

Jedním z mocných impulsů pro budování moderních systémů zdravotnické záchranné služby bylo poznání, že náhlá zástava krevního oběhu a dýchání nemusí nezbytně vést ke smrti postiženého, pokud je příčina selhání základních životních funkcí přechodná a pokud je organizmus postiženého silný pro další život.

• Zabezpečovat integrovaný systém přednemocniční, nemocniční a mezinemocniční urgentní péče.
• Standardizovat a zlepšovat kvalitu urgentní lékařské péče.
• Redukovat mortalitu, morbiditu, invaliditu a bolest spojenou s úrazy a náhlými onemocněními.
• Zkoumat původ a léčbu urgentních stavů.
• Sbírat epidemiologické údaje, které mají vztah k prevenci nehod a k propagaci zdraví.
• Studovat epidemiologii a management hromadných neštěstí a katastrof a účastnit se plánování jejich zvládnutí.
• Studovat etické problémy spojené s urgentní lékařskou péčí.

Moderní systém zdravotnické záchranné služby je v Česku budován od 70. let 20. století. Rozvoj zdravotnictví, nové diagnostické a léčebné postupy a nová zdravotnická technologie si vydobyli přípravu a publikaci o zásadách diferencované péče, poskytování první pomoci a organizace služby rychlé zdravotnické pomoci formou metodických opatření ministerstva zdravotnictví. Nejvyšším stupněm diferencované péče je péče resuscitační a intenzivní. Ta je poskytována v nemocnicích na lůžkových odděleních anesteziologicko-resuscitačních, na jednotkách intenzivní péče, na porodních a operačních sálech a nakonec na oddělení urgentního příjmu. Mimo nemocniční prostředí je poskytována prostředky zdravotnické záchranné služby jako přednemocniční odborná neodkladná péče, která začíná vyrozuměním zdravotnické záchranné služby a poskytnutím laické první pomoci.

Lékař urgentní medicíny je jeden z mála specialistů, který si musí udržet komplexní holistický pohled na pacienta. Veřejnost si představuje, že lékař zdravotnické záchranné služby neustále zachraňuje, resuscituje a ošetřuje oběti těžkých dopravních nehod, ale pravdou je, že k nejfrekventovanějším typům zásahů patří akutní dekompenzace chronických, většinou interních onemocnění, nespecifikované obtíže, intoxikace alkoholem, neurologická problematika či běžné typy úrazů. V systému urgentní péče byl v posledních letech zaznamenán vzestup tzv. psychosociálních urgencí – panické ataky, psychosomatické příznaky, suicida, ale i zásahy s převažující sociální problematikou – ošetřování bezdomovců, azylantů, migrantů a dalších osob na okraji sociálního spektra. Tito pacienti většinou nemají žádný jiný přístup ke zdravotnické péči a jejich choroby jsou velice zanedbané.

Společně s urgentní medicínou se v Česku i ve světě vyvíjí medicína katastrof, která je pojmem vyjadřujícím cílené využívání poznatků a metod mnoha lékařských oborů pro zvládnutí zdravotních následků katastrof. Katastrofa je situace, kdy vzniká nerovnováha mezi potřebnou zdravotnickou péčí a jejími zdroji. Speciální vzdělání v připravenosti na katastrofy se vyžaduje od všech lékařů urgentní medicíny.

Obor urgentní medicína je určen především lékařům, přicházejícím často do styku s akutními stavy nejrůznějších druhů, tedy lékařům pracujícím na urgentním příjmu nebo v zdravotnické záchranné službě.

• POKORNÝ, Jiří. Urgentní medicína. 1. vyd. Praha: Galén, 2004, 547 s., ISBN 8072622595.
• DOBIÁŠ, Viliam. Prednemocničná urgentná medicína. 1. vyd. Martin: Osveta, 2007, 381 s., ISBN 978-80-8063-255-7
• ŠEBLOVÁ, Jana a Jiří KNOR. Urgentní medicína v klinické praxi lékaře. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, 400 s., ISBN 978-80-247-4434-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu urgentní medicína na Wikimedia Commons