Unschooling

Děti, které jsou vychovávány v souladu s myšlenkou unschoolingu, nechodí do školy, ani jim nevymýšlí obsah vzdělávání jejich rodiče. Nemusí plnit úkoly dané osnovami a nejsou podrobovány žádnému testování, v podstatě neimitují žádné školní aktivity. Rodiče nechávají svým dětem absolutní svobodu v následování svých zájmů a v učení se svojí vlastní cestou, zároveň se jim snaží poskytnout co nejpodnětnější prostředí a podporu pro rozvoj.[2]

Termín unschooling vznikl v sedmdesátých letech minulého století a jeho autorem je bývalý učitel a pedagogický teoretik John Holt. Definuje ho jako učení nesouvisející se školním prostředím. Holt byl přesvědčený o tom, že učení je přirozený proces. V rámci své učitelské profese porovnával svobodné učení dětí bez zásahu dospělého a na druhé straně negativní vliv na učení dítěte v případě, kdy je vedeno učitelem ve škole. Chtěl také odlišit unschooling od homeschoolingu – domácího vzdělávání, protože domácí vzdělávání vnímal pouze jako přesunutí vlivu učitele na rodiče. Stále se jedná o školní činnosti, pouze v domácím prostředí, zatímco unschooling odmítá působení kohokoli jiného kromě samotného dítěte.[1] Velká část rodičů praktikující unschooling nejprve své děti vzdělávala doma a až později přirozeně přešla k unschoolingu.[3]

Kořeny unschoolingu můžeme vidět také v teorii odškolnění, kterou propagovali dva tzv. emancipační pedagogové – Paulo Freire a Ivan Illich. Jejich kritika školy spočívá v poukazování na nedostatky tradičních škol, mezi které patří např. přehlížení každodenních zkušeností žáků, učitelů a rodičů. Dle Illicha školy omezují přístup k vědění a vzdělání.[4]

Unschooling je v současnosti populární zejména v USA, kde jsou téměř dva miliony žáků vedených v systému domácího vzdělávání. Toto číslo stále roste. Předpokládá se, že zhruba 20 % z nich praktikuje unschooling. Jelikož se jedná o poměrně nový fenomén, výzkumy zabývající se unschoolingem zatím přibývají pomalým tempem.[9]