Uhlíková kompenzace

Pro atmosféru planety Země není důležité, na kterém místě Země je oxid uhličitý (CO₂) emitován. Stejně tak není pro globální klima důležité, jestli jsou kompenzovány (ušetřeny) emise CO₂ v rozvojových zemích nebo ve Střední Evropě. Základní myšlenka kompenzace produkce CO₂ je, že výroba určitého množství skleníkových plynů, které jsme v jedné zemi nezamezili, bude zastavena v zemi jiné - kdekoliv na Zemi. Za tímto účelem byly vytvořeny projekty ochrany klimatu, například výstavba větrných elektráren nebo elektráren pro výrobu elektřiny z metanu, které šetří nebo přímo zamezují výrobě plynů, které oteplují planetu. Osoby nebo celé podniky, které chtějí kompenzovat produkci skleníkových plynů, skupují kompenzace a podporují tím výše zmíněné projekty. Skrze tento instrument může být ušetřené množství vyprodukovaných skleníkových plynů jednorázově sloučeno a tím může být zvýšena poptávka po ekologických projektech.

Technický transfer je řízen speciálním certifikátem. Držba certifikátu znamená, že určité předem známé množství CO₂ (většinou uvedeno v tunách) bude ušetřeno. Je zřejmé, že ten, kdo dá peníze na tyto zelené projekty, získává tím také tento certifikát. Výhoda celého principu je především ta, že zplodiny budou ušetřeny tam, kde to je ekonomicky nejvýhodnější. Ovšem musí být zajištěno, že projekt bude realizován jen z toho důvodu, že obdrží ještě dodatečné financování zajištěné kompenzačním mechanismem. Odborný termín pro toto kritérium je dodatečnost.

Momentálně se obchoduje s těmito instrumenty ve dvou rovinách, a sice na státní úrovni a v prostředí „volného trhu“. Právě obchod v prostředí volného trhu zažívá v poslední době velký rozmach. Proto vznikly nezávislé instituce, které zkouší, vyhodnocují z pohledu prospěchu a certifikují jednotlivé projekty. Nejvíce rozšířený ukazatel je tzv. „Voluntary Carbon Standard“ (z angl. Dobrovolný uhlíkový standard). Kromě této skutečnosti, že projekty skutečně přispívají ochraně klimatu, musí projekty také splňovat některá další kritéria, a sice stáří a společenský prospěch. Další standard certifikace se nazývá "Gold Standard" (z angl. Zlatý standard). I zde musí projekty splňovat kromě „dodatečnosti“ další kritéria jako např. trvalý rozvoj v zemích, ve kterých bude zajištěna realizace projektu. Jak „Voluntary Carbon Standard“ (zkratka VCS) tak také „Gold Standard“ splňují závazky a kritéria daná Kjótským protokolem.

Různé organizace jako např. Atmosfair, Myclimate nebo KlimaINVEST[12] se pohybují na volném trhu jako poskytovatelé služeb a nabízejí neutrální vyjádření k podnikům, poskytovatelům služeb nebo k produktům. Základní myšlenka těchto institucí je, že jejich působením mohou být peníze na ochranu klimatu alokovány do jednotlivých projektů efektivněji.

• Většina projektů kompenzace produkce CO₂ má dlouho dobu „návratnosti“. Reálná úspora produkce skleníkových plynů v prvním roce je minimální. Některé projekty jsou dokonce spouštěny s předem známým časovým zpozděním.
• Stále existují negativní dopady těchto projektů (např. hluk, odpadní voda atd.)

Většina emisí skleníkových plynů vzniká na základě poptávky lidí po zboží a službách. Tedy velká příležitost pro uspoření emisí skleníkových plynů tkví v omezení konzumního způsobu života. To by ovšem mělo podstatný dopad pro hospodářství a v neposlední řadě i pro životní úroveň lidstva.

Uhlíkové kompenzace dostupné na volném trhu jsou odděleny od státního obchodu s certifikáty. Státem regulovaný trh je založen na burzách – v Německu se jedná o Lipskou burzu energií. Kompenzace dostupné na volném trhu nejsou se státními kompenzacemi kompatibilní.

Na volném trhu jsou certifikáty udělovány mimoburzovně. Důležité je, aby CO₂ certifikáty byly přiznány nějakou známou organizací nebo systémem, např. VCS, Gold Standard[13] , B.U.N.D., CarbonFix, CCB Standards, DFG-Energy a dalšími. Jen pak je garantováno, že byl certifikát udělen jen projektům s významným dopadem a nebyl několikrát prodán. Britský podnik Markit[14] spravuje celosvětovou databázi (angl. The Environmental Registry), ve které si každý kupující může vyzkoušet koupený certifikát.

V roce 2019 došlo k prudkému nárůstu zaplacených uhlíkových kompenzací; tento fakt je dáván do souvislosti s aktivitami klimatické aktivistky Grety Thunbergové.[15]