USS Johnston (DD-557)

Johnston během spuštění na vodu

Torpédoborec postavila loděnice Seattle-Tacoma Shipbuilding Corporation v Seattlu. Jeho kýl byl založen 6. května 1942 a na vodu byl spuštěn 25. března 1943. Pokřtila jej Johnstonova praneteř Marie S. Klinger. Do služby byl přijat 27. října 1943 pod velením kapitána Ernesta E. Evanse.[2]

Kapitán Ernest Evans při přijetí plavidla do služby

Torpédoborec byl ve službě v letech 1943–1944. Operoval na tichomořském válčišti. Nejprve se zapojil do kampaně v oblasti Marshallových ostrovů. Zejména od v  únoru 1944 poskytoval palebnou podporu výsadkům na atoly Kwajalein a Majuro (31. ledna–8. února 1944)) a Eniwetok (17.–25. února 1944, viz bitva o Eniwetok). Dále se zapojoval do protiponorkových hlídek v oblasti ostrova Bougainville.[1] Dne 15. května 1943 ve spolupráci s torpédoborci USS Franks (DD-554) a USS Haggard (DD-555) potopil japonskou ponorku typu KD7 I-176 (kapitán Hideo Okada). Od 21. července do 9. srpna 1944 Johnston podporoval vylodění na Guamu a od 6. září do 14. října 1944 podporoval vylodění na Peleiu.[2]

Dne 20. října 1944 se Johnston připojil k úkolovému uskupení šesti eskortních letadlových lodí Task Unit 77.4.3 (volací znak Taffy 3), jejímž úkolem bylo podporovat vylodění na Filipínách (viz bitva u Leyte). Dne 25. října 1944 bylo uskupení zaskočeno objevením japonského Středního svazu, jehož jádro tvořily čtyři bitevní lodě, šest těžkých a dva lehké křižníky. Ve střetnutí známém jako bitva u ostrova Samar eskortní letadlové lodě bránilo jen několik doprovodných torpédoborců a eskortních torpédoborců. Kapitán Evans vydal rozkaz k útoku a torpédoborec Johnston zaútočil na těžký křižník Kumano. Podle hlášení poručíka Hagena, dělostřeleckého důstojníka USS Johnston jedno z torpéd Johnstonu zasáhlo těžký křižník Kumano. USS Johnston na Kumano vypálil kolem 200 granátů z děl hlavní ráže a několikrát ho zasáhl. V 07:30 byl USS Johnston zasažen salvou třech čtrnácti nebo šestnáctipalcových granátů následovaných v krátkém čase třemi šestipalcovými projektily. Následky byly katastrofální: zásahy zdemolovaly zadní kotelnu a strojovnu, hlavní kormidelní stroj přestal reagovat na povely z můstku, bylo přerušeno elektrické vedení pro tři zadní pětipalcová děla, zásahy byl zničen gyrokompas a anténa S.C. radaru se zřítila ze stožáru na můstek. Paluba lodi byla proděravěna a poškozena zásahy, loď měla první mrtvé a zraněné. Kapitán byl raněn, přišel o dva prsty na levé ruce, odmítl ošetření a dál velel lodi. Torpédoborec již neměl žádná torpéda a pouze jeden funkční stroj, přesto se v 07:50 připojil ke koordinovanému protiútoku torpédoborců

USS Hoel, USS Heerman a eskortního torpédoborce USS Samuel B. Roberts a podpořil je palbou svých hlavních děl. I přes vážná poškození USS Johnston pokračoval ve vázání japonských sil a vstoupil do dělostřeleckého souboje s japonskou bitevní lodí Kongo s cílem odlehčit ostřelované letadlové lodi USS Gambier Bay. USS Johnston se potopil poté, co rozvrátil útok japonské 10. eskadry torpédoborců vedených japonským lehkým křižníkem Yahagi. Podle vyprávění jednoho z přeživších trosečníků velitel jednoho z japonských torpédoborců salutoval, když se USS Johnston potápěl. V 9:45 kapitán Evans vydal rozkaz k opuštění těžce poškozeného Johnstonu, který se brzy poté převrátil a potopil. Střetnutí přežilo 141 námořníků, naopak 186 jich ve střetnutí zemřelo.[1] Kapitán Evans byl naposledy viděn v noci 25. října 1944, zraněný a držící se na hladině díky záchranné vestě. Mezi zachráněnými trosečníky však nebyl.[2]

Po bitvě bylo torpédoborci uděleno ocenění Presidential Unit Citation. Jeho kapitánu Ernestu Evansovi byla posmrtně uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medaile cti. Stal se jeho prvním nositelem z řad domorodých obyvatel Spojených států amerických.[3]

DSV Limiting Factor

V roce 2019 byl vrak torpédoborce Johnston lokalizován výzkumným plavidlem RV Petrel, jeho expedice financoval podnikatel Paul Allen. Část vraku přitom byla nafilmována, ale jeho většina zůstala nedosažitelná pro miniponorky Petrelu s maximální hloubkou ponoru 6000 metrů. Bitva u Samaru se totiž odehrála v oblasti Filipínského příkopu, takže hlavní část vraku torpédoborce klesla až do hloubky 6456 metrů a drží primát nejhlouběji položeného známého lodního vraku. Zdokumentování hlavní části vraku se proto podařilo až v březnu 2021 hlubokomořskému plavidlu DSV Limiting Factor. Během dvou osmihodinových ponorů ji pilotoval hlavní sponzor expedice, výzkumník a důstojník amerického námořnictva ve výslužbě Victor Vescovo. Přední dvě třetiny plavidla zůstaly intaktní a v rekordní hloubce stojí na mořském dně ve vzpřímené poloze.[2]