Uživatelské akceptační testování

Akceptační testy se provádí jako poslední fáze testování softwaru.

1. fáze - unit testy
2. fáze - integrační testy
3. fáze - systémové testy
4. fáze - akceptační testy

Základním principem akceptačního testování je odpověď na otázku, zda je software vhodný pro daný účel, pro který byl vytvořen. Neznamená to pouze náhodné nebo strukturované testování systému, ale zejména testování použití systému k umožnění obchodních procesů, které přinášejí přidanou hodnotu, s využitím realistických testovacích scénářů, dat a operací. UAT je ze všech druhů testování nejblíže k reálnému stavu. Je to test, který umožňuje racionálně posoudit, zda riskovat uvedení systému do provozu.[4]

Účelem UAT je zajistit, aby systém vyhovoval jeho obchodním potřebám.

Alpha testování – celý proces alpha testování je prováděn vývojáři v klientském prostředí

Beta testování – zákazníci provádějí beta testování při vydání softwarového produktu[5]

Testování obecně je důležitou fází životního cyklu vývoje softwaru (SDLC – Software Development Life Cycle). Testování softwaru zvyšuje jeho kvalitu a zlepšuje spolehlivost, použitelnost, efektivitu, udržovatelnost, funkčnost a přenositelnost. V mnoha projektech je 50 % celkových nákladů na software vynaloženo na testování softwaru.[6]

Přestože je testování nákladné, mělo by se provádět v každé fázi životního cyklu vývoje softwaru kvůli měnícím se požadavkům uživatelů a opravě defektů.[7]

Mezi přínosy provádění UAT můžeme uvést:

• Řízení rizik – UAT pomáhá předcházet nákladným selháním systému
• Dosažení očekávaných obchodních přínosů
• Hodnocení správného nastavení podnikových procesů
• Posouzení připravenosti na nový systém[8]

Mezi největší náklady pro provádění UAT patří:

• Náklady na odklonění pracovníků (koncových uživatelů) od jejich běžné práce, aby byli k dispozici k plánování a provádění UAT
• Náklady na školení týmu
• Náklady na testovací prostředí[8]

Procesní tok defektů

Postupy pro provedení UAT se mohou různit. Průběh může být následující:

1. Na základě uživatelských požadavků je navržen plán testů a testovací případy.
2. Zákazník schvaluje či doplňuje plán testů a testovací případy poskytnuté dodavatelem.
3. Naplánování provedení UAT.
4. UAT je prováděno obvykle v prostorách dodavatele za účasti zástupců zákazníka, kteří dohlíží, aby testovací prostředí a testování odpovídalo plánu testování a testovacím případům navržených pro UAT.
5. Zaznamenání výsledků testů a případné řešení odhalených závad.
6. Zástupce zákazníka potvrzuje, že softwarový produkt prošel UAT.[9]

Na obrázku je zobrazen příklad procesního toku defektů.

Pro UAT mohou být použity různé typy specializovaných testů, například:

• Regresní testy – zjišťují, jestli chyby odhalené v předcházejících testech byly opravdu opraveny a zda důsledkem provedených změn nebyly do softwaru zaneseny nové chyby.
• Přírůstkové testy – ověřují, zda nově přidaný modul nezpůsobuje chyby při integraci se stávajícími moduly.
• Smoke testy – zajišťují připravenost softwaru na hloubkové systémové testy
• Zátěžové testy – testování chování systému pod zátěží. Neklade se důraz na funkčnost nebo správnost systému, ale na jeho rychlost a stabilitu při nadstandardní interní zátěži.
• Stresové testy – jistým způsobem zátěžové testy, nicméně zde se testovaná aplikace zatěžuje nedostatečným hardwarem. Například testujeme se slabou operační pamětí a pomalým procesorem.
• Zotavovací testy – testují rychlost obnovení aplikace po pádu systému, hardwarové chybě, výpadku proudu nebo jiných podobných problémech.
• Bezpečnostní testy – slouží k zajištění celkové bezpečnosti softwaru. Zjišťují jak se systém chrání před neautorizovaným přístupem, jak jsou ukládána hesla, jak je řízen přístup apod. Slouží k nalezení nežádoucího kódu, bezpečnostních chyb, zranitelností.
• Výkonnostní testy – sleduje se výkon aplikace při velkém počtu různých požadavků. Tímto testováním lze vysledovat, které části systému je potřeba věnovat vyšší pozornost a provést v ní příslušné optimalizace.
• Testy použitelnosti – testuje se uživatelské rozhraní, zda je intuitivní, konzistentní, flexibilní, užitečné, a především pohodlné pro uživatele.
• Instalační testy – testování průběhu instalování nebo odinstalování aplikace na dané platformě.
• Testy kompatibility – kontrolují, zda testovaný software korektně spolupracuje a sdílí informace s jiným softwarem, hardwarem, operačním systémem nebo síťovým prostředím.
• Srovnávací testy – porovnávají stabilitu i slabiny s předešlými verzemi softwaru nebo s podobnými produkty.
• Dlouhodobé testy – tyto testy hledají chyby, které se zpravidla vyskytnou až po delší době používání aplikace.[12]