Turecká van

Kočky s dlouhou jemnou srstí byly z Turecka dováženy do Evropy od 16. století. Jednalo se zřejmě o předchůdce jak tureckých angor, tak tureckých van. Tyto kočky byly pro svůj vznešený vzhled oblíbené u šlechty i měšťanů. V polovině 19. století se ovšem objevily první kočky perského typu, které na následující desítky let zcela ovládly chovy dlouhosrstých koček. Turecké kočky upadly na čas v zapomnění.

Plemeno turecká van bylo pro svět znovu objeveno v roce 1954 v horách na jihovýchodě Turecka v nadmořské výšce okolo 1600 m dvojicí anglických reportérek, Laurou Lushingtonovou a Soniou Hallidayovou, které zde získaly darem dvě koťata a dovezly je do Anglie. Svým neobvyklým zbarvením a vzhledem výrazně odlišným od tureckých angor tyto kočky upoutaly pozornost chovatelů. Obě dámy tedy znovu navštívily oblast jezera Van, pozorovaly a fotily zdejší kočky a dovezly domů další chovný pár. Plemeno nastoupilo cestu k oficiálnímu uznání [2].

V roce 1969 byla turecká van uznána britskou chovatelskou organizací GCCF, světová organizace FIFe ji uznala o tři roky později. V Česku se první turecké van objevily počátkem devadesátých let a od té doby se zde úspěšně chovají, i když stále zůstávají vzácným plemenem [2].

Turecká van s želvovinovou kresbou

Turecká van patří mezi větší kočky, samec může vážit až 7 kg, samice je o něco menší, váží obvykle 5–6 kg.

Hlava tvoří krátký zaoblený trojúhelník. Nos je středně dlouhý a rovný. Uši jsou větší, hustě ochlupené. Široké u základu s lehce zaoblenou špičkou. Posazené středně vysoko na lebce, odstup mezi nimi by se měl rovnat šířce ucha. Vnější strana uší by měla být bílá, vnitřní narůžovělá. Oči jsou velké a oválné, lehce sešikmené. Mohou být modré, světle jantarové nebo různobarevné (jedno oko modré, druhé světle jantarové) [1].

Tělo je dlouhé, ale pevné. Svalnaté, středně těžkého typu. Nohy jsou středně dlouhé. Tlapky jsou drobné a kulaté, s chomáčky chlupů mezi polštářky. Ocas je středně dlouhý, huňatý [1].

Srst turecké van je polodlouhá, jemná a hedvábná, bez vlnité podsady. Jelikož pro oblast jezera Van jsou charakteristické značné výkyvy teploty v průběhu roku (v létě zde bývá až přes 40 stupňů Celsia, v zimě zde dlouho leží sněhová pokrývka), liší se u turecké van výrazně letní srst, která je kratší a řídká, a zimní srst, která je mnohem delší a hustší [1][2].

Původně byly turecké van křídově bílé s červenou kresbou se stejným odstínem na hlavě a ocasu. Toto původní zbarvení se stále požaduje na výstavách ve Velké Británii. FIFe povoluje i kombinace křídově bílé srsti s černou, modrou, kaštanovou, krémovou či želvovinovou kresbou, popřípadě tytéž barevné variety s aguti tickingem (což je střídání světlých a tmavých pruhů na jednotlivém chlupu). Velikost skvrn na hlavě není specifikována, měly by však být oddělené a jasně patrné. Ocas musí být zbarvený po celé délce [1].

Turecké van jsou temperamentní a inteligentní kočky, které si v domácnosti zpravidla vyvolí jednoho člověka. Toho pak všude následují a věnují mu veškerou svou pozornost, přičemž ostatní členy domácnosti víceméně ignorují [2].

Turecké van milují vodu. Rády si s ní hrají, nevadí jim se vykoupat a některé si i rády zaplavou. Jsou též výbornými rybáři [2].

Turecké van vyžadují minimálně třikrát týdně česání k zamezení plstnatění srsti. V období línání i častěji.

• 
  Turecká van s červenou kresbou
• 
  Turecká van s černou kresbou
• 
  Turecká van na arménské poštovní známce
• 
  Van Kedisi (Vanská kočka) - čistě bílá

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turecká van na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Turecká van na Wikimedia Commons