Zdymadlo Troja-Podbaba

Zdymadlo Troja-Podbaba je vodní stupeň na Vltavě v severní části Prahy, plavební komora na říčním kilometru 43,50 a jez na řkm 45,58. Sestává z Trojského jezu na pravém rameni, tříkilometrového plavebního kanálu při levém břehu (vlevo od Císařského ostrova) a podbabských plavebních komor u konce plavebního kanálu. Je po proudu posledním ze čtyř pražských zdymadel, předchází mu zdymadlo Štvanice (řkm 50,69), následuje zdymadlo Klecany-Roztoky. Provozovatelem je státní podnik Povodí Vltavy.

Trojský jez s Trojským kanoistickým kanálem
Císařský ostrov; plavební komora Podbaba je vidět na bližším rameni Vltavy

Historie

Zdymadlo bylo postaveno firmou Lanna v letech 1899–1902 v rámci projektu splavnění Vltavy mezi Prahou a Mělníkem, který iniciovala Průmyslová jednota v Praze.[1][2] Výstavba plavebního kanálu změnila obrys Císařského ostrova,[3] původní meandrující rameno bylo zaslepeno a přeměněno v parkové jezírko Malá říčka.[4] Původní hradlový jez měl tři pole o šířce po asi 38 metrech.[1]

Při povodni v červenci 1954, kdy hladina stoupla o 2,26 metrů nad normální stav, nebyl jez včas vyhrazen a došlo k jeho poškození.[1] K podobné události došlo znovu v roce 1965.[1] V roce 1972 byly hradlové uzávěry nahrazeny dutými ocelovými klapkami,[1] hradící klapkové těleso se hydraulickými válci zdvihá nebo spouští podle průtoku v řece tak, aby hladina nad jezem zůstávala na stejné úrovni.[3]

20. července 1974 jez poškodily čtyři utržené nákladní čluny.[5]

V letech 1974–1979 prošlo zdymadlo rekonstrukcí.[6]

Po rekonstrukci má od roku 1998 plavební komora nový velín, který navrhli architekti Eduard Schleger a Lukáš Liesler.[1]

K dalším poškozením jezu a ostatních objektů došlo při povodni v roce 2002.

Malá vodní elektrárna Podbaba

Při rekonstrukci plavebních komor byla roku 1995 zprovozněna malá vodní elektrárna, která má dvě Kaplanovy přímoproudé turbiny umístěné v bočních zdech velké plavební komory.[7][3]

Malá vodní elektrárna Troja

V roce 2009 byla vybudována malá vodní elektrárna[1] a instalovány dvě přímoproudé Kaplanovy turbíny s hltností 2 x 40 m3/s, a výkonem 2 x 1090 kW.[7]

Trojský jez

Původní jez byl vybudován současně se stavbou plavebního kanálu a komor v letech 1899–1902. V letech 1974–1979 byl rekonstruován do dnešní podoby,[8] dodavatelem zařízení bylo ČKD Blansko.[5]

Má tři pole o šířce 38 metrů, průtok 830 m3/s a průměrné převýšení hladin 2,45 metru.[8]

Plavební propust pro vory při pravém břehu je dlouhá 409 metrů a široká 12 metrů, byla na počátku 80. let 20. století přebudována na sportovní slalomovou dráhu.[1][8]

Plavební kanál a plavební komory
Plavební kanál u Císařského ostrova

Ke konci plavebního kanálu vedoucího po jižní a západní (levé) straně Císařského ostrova, při severním okraji Královské obory, a dlouhého asi 3 kilometry[3] (ve své době byl nazýván „Vltavský průplav“[2]) je dvojice souběžných plavebních komor. Pravá komora byla v letech 1996-1998 rekonstruována a nyní má délku 135 metrů a šířku 12 metrů (třída vodních cest Va), levá komora má délku 73 metrů a šířku 11 metrů, výška komor je 8,5 metru a rozdíl hladin 5,5 metru. Pravé rameno Vltavy na severní straně ostrova, podél Troji, tak tvoří úsek s přirozeným spádem toku, takzvanou Trojskou peřej.

Na plavební komoře Podbaba je podle vyhlášky Státní plavební správy stejně jako na dalších vltavských plavebních komorách severně od Prahy celoroční provoz od 7 do 17 hodin. požadavky na proplutí mezi 17 a 22 hodinami lze projednat tentýž den do 17 hodin, požadavky na proplutí mezi 22 a 24 hodinami je nutno projednat den předem.[9]

Plavební komora slouží převážně nákladní dopravě. Objem přepravného zboží v letech 1997–2007 kolísal mezi 214 až 404 tisíci tun ročně (maximum 1998, minimum 2002), počet proplavených lodí mezi 1203 až 2735 (minimum 2002, maximum 2007).[10]

Sezonní linka osobní lodní dopravy Pražské paroplavební společnosti má koncové přístaviště „Praha-Troja, ZOO“ v plavebním kanále poblíž mostu přes kanál, takže přes plavební komoru vůbec neprojíždí. Linka dále směrem na Mělník jezdí jen příležitostně, asi dvakrát do roka.

Reference
  1. Zdymadlo Troja – Podbaba[nedostupný zdroj], databáze objektů, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze
  2. J. Vacek: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí (články, 1911, 1923), citováno na webu městská části Praha-Troja v sekci historie
  3. Tomáš Just a kol.: Bubeneč – historické objekty a památky, Trojská kotlina – příroda a památky, 01/30. základní organisace Českého svazu ochránců přírody „Troja“, tiskem vydáno 1996. Kapitola 9.
  4. Novodobý vývoj kotliny, Trojská kotlina – příroda a památky, 01/30. základní organisace Českého svazu ochránců přírody „Troja“, tiskem vydáno 1996.
  5. Rudolf Baudis: Jezný leze do jezu Archivováno 14. 12. 2007 na Wayback Machine, Naše rodina, 2002, ročník 34, číslo 26
  6. Zdymadlo Troja – Podbaba, Atlas Česka
  7. Vodní dílo Podbaba. In: Povodí Vltavy. Vltavská vodní cesta. 2013-2020. cit. 2020-01-29. Dostupné online.
  8. Trojský jez, Atlas Česka
  9. Plavební vyhláška č. 1/2006 Státní plavební správy ze dne 26. dubna 2006 o proplavování plavebními komorami na labsko-vltavské vodní cestě.
  10. Ročenka dopravy, Praha 2007[nedostupný zdroj], Technická správa komunikací hlavního města Prahy, úsek dopravního inženýrství, str. 77

Literatura
  • TOLMAN, Břetislav. Zdýmadlo u Troje. Praha: Weinfurter, 1902. Dostupné online.

Externí odkazy

  • Zdymadlo Troja – Podbaba[nedostupný zdroj], databáze objektů, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze
  • Zdymadlo Troja – Podbaba, Atlas Česka
  • Trojský jez, Atlas Česka
  • Plavební komora Podbaba, Atlas Česka
  • Tomáš Just a kol.: Bubeneč – historické objekty a památky, Trojská kotlina – příroda a památky, 01/30. základní organisace Českého svazu ochránců přírody „Troja“, tiskem vydáno 1996. Kapitola 9.
  • Rudolf Baudis: Jezný leze do jezu, Naše rodina, 2002, ročník 34, číslo 26
  • Antonín Kohout: Splavnění Vltavy v Praze, Technický obzor XII, 1904, s. 135–136, 144–146.
  • Hana Hlušičková (ed.): Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl (P–S), Libri, Praha, 2003, s. 356
  • Lukáš Beran, Vladislava Valchářová (eds.): Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, VCPD, Praha 2005, s. 232
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.