Trůnící Madona s Ježíškem (Cheb)

Plně plastická socha z ořechového dřeva 54,5 × 39,5 × 30 cm, vzadu vyhloubená. Po zásahu neznámého restaurátora (před rokem 1974) zůstaly zachovány pouze zbytky křídové vrstvy v inkarnátech a stopy modrozelené barvy a zlacení na plášti. Restaurovali F. Hodonský a B. Jetelová (1986, 1987) a J. Živný (1994).[2]

Jedná se o dílo značné formální přísnosti a prvotřídní kvality.[3] Monumentálně pojatá trůnící Madona drží na klíně nahého a neklidného Ježíška, který má v rukou rozevřenou knihu. Levou rukou ukazuje konkrétní řádku textu a pravou má vloženu mezi stránkami. Marie mu pomáhá držet založení knihy a drží listy mezi svým levým prostředníčkem a ukazovákem. Atribut rozevřené knihy ukazuje Krista jako vtělený logos a jako učitele, který prezentuje evangelium církvi. Marie představuje zosobnění církve a devoční symbol. Je zobrazena jako Matka Moudrosti, ztělesňuje Trůn Moudrosti (Sedes Sapientiae) a zároveň je Královnou Nebes (atributy trůn a koruna).[4]

Výrazná plasticita a mohutnost tělesné hmoty sochy v uzavřeném bloku je určena pouze pro čelní pohled. Marie sedí na jednoduchém trůnu s poduškou, v mírném záklonu a s pohledem upřeným na dítě. Drapérie jejího nesepnutého pláště s nízkými a ostrými mísovitými záhyby vpředu a zplihlou kaskádou záhybů u pravého kolene se nad podstavcem skládá do příčných měkkých záhybů. Toto pojetí vychází ze systému krásného slohu, ke kterému odkazuje i naznačené vtlačení matčiných prstů do nahého a baculatého těla Ježíška a jeho obličej s drobným nosem a kudrnatými vlasy.[2] Marie má dlouhé vlnité vlasy sepnuté vysokou korunou, které spadají na ramena a přikrývají dlouhou roušku. Obličej Marie ztělesňuje nový abstraktní ideál krásy[5] a patří již mladšímu období věcného realismu pozdní gotiky. Je oválný, s výrazným ostrým nosem, úzkými ústy a mandlovitýma očima s výraznými konturami. Stylově pokročilá tvář Madony má nejbližší paralely v dílech z poloviny 15. století pocházejících z Podunají (Assumpta z Szépművészeti Múzeum Budapešť), v Čechách až ve třetí čtvrtině 15. století (Sv. Barbora z Kamenice nad Lipou).[2]

Socha se svou kvalitou vymyká domácí tvorbě ze 30.–40. let 15. století, poznamenané útlumem v době husitství a dozníváním krásného slohu.[3] Ševčíková vidí jako možné slohové východisko tzv. Molsheimské reliéfy (karteziánský klášter ve Strassburgu) nebo některá hornorýnská díla (Marie ze scény Narození Ježíška, Karlsruhe) ovlivněná nizozemským sochařstvím z poloviny 15. století. Malířsky měkké podání záhybů pláště mohlo být inspirováno Multscherovým oltářem z Wurzachu. Podobné fyziognomické rysy lze nalézt u švábskách soch Panny Marie ještě po roce 1500, např. u Gregora Erharta.[1]

Shodný ikonografický motiv z období doznívání krásného slohu lze nalézt např. u Trůnící madony ze Seeonu nebo velké Madony z Halleinu (Meister des Halleiner Altars). Systém záhybů pláště, který rozkládá předchozí systém krásného slohu do kratších záhybů v nízkém reliéfu a respektuje kubické jádro sochy má blízko k tzv. Mistru Freisinských figur (Jakobu Kaschauerovi). Spojení doznívajícího idealismu krásného slohu a realismu pozdní gotiky v domácí tvorbě reprezentují díla Mistra Týnské Kalvárie (Madona v Týnském chrámu v Praze). Z domácí produkce je soše nejbližší Trůnící Madona II z Muzea Most, která je ale dílem méně talentovaného řezbáře.[2]

• Jiří Vykoukal (ed.), Umění gotiky na Chebsku, Galerie výtvarného umění v Chebu 2009, ISBN 978-80-85016-92-5
• Michaela Ottová, Sochařství 15. století v severních a severozápadních Čechách, Ústí nad Labem 2004
• Marion Tietz-Strödel, Die Plastik in Eger von den frühen Gotik bis zur Renaissance, in: Lorenz Schreiner (ed.), Kunst in Eger. Stadt und Land, Wien, München 1992, s. 272
• Jana Ševčíková, Chebská gotická plastika, Galerie výtvarného umění v Chebu 1975