Tlachtli

Kruh na zdi hřiště

Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče do pole. Míč se nesměl brát do ruky ani odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. Míč bylo nutno udržovat ve vzduchu, pokud míč spadl na zem, bylo nutno znovu rozehrát.

Reliéf z míčovny v El Tajínu zobrazuje stínání poraženého hráče

Míčová hra byla často spojena se sázkami, Mayové uzavírali sázky na vítěze. Často prohráli nejen svůj majetek, ale také i své manželky. Hra mohla mít také charakter božího soudu nebo orákula, především u Aztéků. Vítězové byli velice oslavováni. Ačkoliv se často uvádí spojitost mezoamerické míčové hry s lidskými oběťmi, není pravda, že by po skončení hry byli členové poraženého mužstva obětování. Klasičtí Mayové ani Aztékové tento zvyk neprovozovali, je však znám z Veracruzské kultury. Reliéfy, obklopující míčové hřiště v El Tajínu zobrazují, jak je kapitánovi poraženého mužstva uťata hlava a jeho tělo vítězové vláčejí po dvoře, aby zem nasákla krví. O obětování poražených hráčů se zmiňuje také mayský epos Popol Vuh z poklasického období, není však jisté, zda jde pouze o mýtus, nebo se tak dělo i ve skutečnosti.[2]

Hřiště bylo vždy a všude považováno za posvátný prostor, kolem něj většinou stály obřadní chrámy a budovy. Mělo tvar písmene „I“, neboli římské jedničky. Po obou jeho stranách se nacházely dva nízké, široké schody, a jedna velká šikmá stěna, od které se míč mohl odrážet. Na těchto stěnách byly naproti sobě ve výšce 3–10 metrů připevněné dva malé kruhy, většinou vyrobené z kamene.

Míč, nazývaný ollin, byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8–20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.

Oděv a ochranné pomůcky hráčů se lišily podle kultury příslušného kmene. Někteří na sobě měli kožené sandály nebo nízké boty, chrániče loktů a kolen, někdy i koženou přilbu zdobenou peřím a široký vycpávaný pás kolem beder, jiní na sobě neměli nic kromě bederní roušky. V El Tajínu a dalších nalezištích Vercruzské kultury byly nalezeny kamenné modely ochranných pomůcek pro hráče, které byly užívány při náboženských obřadech.

Podle aztécké myologie se spolu ve tlachtli utkali dva bohové – Quetzalcoatl a Tlaloc. Tlaloc prohraje a jako důkaz úcty dá Quetzalcoatlovi kukuřičný klas, ten však chce drahé kameny a barevné peří. Tlaloc mu však řekne, že kukuřice je cennější nade všechny poklady, poněvadž je to potrava lidí.[3]

U Mayů se o této hře můžeme dočíst v druhé části eposu Popol Vuh. Vypráví se v něm o dobrodružství čtyř hrdinů (dvou dvojčatech). Starší z nich, Hun-Hunahpú a Vacub-Hunahpú, mají velkou zálibu v hraní, zejména v kostkách a tlachtli. Svým hraním tlachtli však kvůli hluku rozzlobí vládce Xibalby, Hun-Camého a Vucub-Camého, vládce podzemní říše, kteří je vyzývají na zápas v Xibalbě. I přes varování své matky se dvojčata do podsvětí vydají a překonávají různá nebezpečí, až nakonec předstoupí před bohy smrti. Ti jim dávají různé nesplnitelné zkoušky a úkoly, které ovšem dvojčata nedokážou vykonat. Obětují je a spálí přímo na hřišti míčové hry. Hun-Hunahpúova lebka se stává součástí uschlého stromu, pokrytými ostatními lebkami. Xquic, panna v podsvětí, k němu přijde a žádá o ovoce, i když strom žádné nemá. Hun-Hunahpú plivne do její dlaně, a tak mu Xquic později porodí dva syny, dvojčata, Hunahpúa a Ixbalanqueho. Stejně jako jejich otec a strýc, i oni mají zálibu v míčové hře. Rachot opět rozruší vládce Xibalby a vyzývají je ke hře. Úspěšně díky své chytrosti překonají všechny překážky a zkoušky bohů. Nakonec hrají s bohy tlachtli, ale nechají se porazit. Během noci čelí dalším nebezpečím, přičemž Hunahpú přijde o hlavu. Bratr mu místo ní postaví na krk dýni, která zázrakem získá tvar jeho obličeje a mluví. Ráno se odehrává další zápas s vládci Xibalby, místo míče se ale hraje s pravou Hunahpúovou hlavou. Lstí pak bratři získají hlavu zpátky, nasadí ji na její tělo; bohové jsou zmatení a za míč považují králíka. Díky tomuto nedorozumění Xibalbové prohráli a museli být obětováni, což se jim nelíbilo a snažili se dvou bratrů zbavit. Ti je ale chytře přelstili.