Tibetská doga

První písemná zmínka o tibetské doze je z roku 1121 př. n. l. v čínské knize letopisů.^[zdroj?!] Zmiňuje se o ní Aristoteles, Alexandr Veliký, který ji přivezl do Evropy a také velký cestovatel Marco Polo. Tato rasa se nám dochovala v původní podobě bez křížení s jiným plemenem psů. Pes byl původně používán jako strážný pes pro ochranu stád, stanů, chrámů, vesnic, kdy měl být schopen zabít i tygra. Přes den byl přivázán nebo uzavřen v ohradách, ale přes noc byl pouštěn na volno, kde hlídal okolí svého rajónu.

V roce 2008 studie mitochondrální DNA prokázala, že 12 plemen ve studii se oddělilo od vlka obecného před 42.000 lety, plemeno Tibeské dogy se oddělilo dříve, kolem 58.000 let.[1] Studie z roku 2014 přidala Leonbergra jako možného příbuzného k plemenu Tibetské dogy.

Pojmenování plemena Tibetská doga nebo Tibetský mastiff je odvozenu ze špatného pojmenování Evropany. Správné určení a pojmenování pro plemeno by měl být Tibetský horský pes.

Minimální kohoutková výška feny je 61 cm u psa 66 cm. V praxi fenky měří v průměru 63 cm a psi 71 cm. Pes má zpravidla hustší a delší srst a větší hřívu. Je to mohutný, těžký, dobře stavěný pes se silnou kostrou. Hlava dosti široká, těžká a silná. Týlní výčnělek a stop jsou dobře znatelné, délka lebky od týlu ke stopu se rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu, ale může být i kratší. Čenichová partie je dostatečně široká a čtvercová. Oči výrazné, střední velikosti. Barva hnědá ve všech odstínech. Uši střední velikosti, trojúhelníkového tvaru.

Krk má silný, nohy rovné, svalnaté, silné. Záda rovná a záď téměř neznatelná. Pohybuje se energicky, uvolněně, lehce a elasticky.

Tibetská doga se vyskytuje ve 3 hlavních liniích lišící se především odchylkami ve využití a ve vzezření. První je nejznámější linie DO-KHYI. Tato linie (z jejího názvu pochází i oficiální pojmenování celého plemene FCI) byla používána jak pro ochranu, tak pomáhala "pást" stáda jaků. Její vzrůst je poněkud nižší, mívá užší hlavu i mordu a pysky jen mírně převislé. Tato linie byla nejvíce použita pro evropský chov. Dnes se do Evropy však dostávají i potomci druhé linie TSANG-KHYI, z chovů v Asii a USA. Tato linie má zpravidla vyšší vzrůst celkově působí mohutným dojmem, má širokou lebku a dosti převislé pysky. Je známo, že i více sliní. Lze ji rozpoznat i volnější kůží zejména pak v oblasti hlavy a krku. Byla využívána samozřejmě k ostraze, ale v případě potřeby nosila i těžší náklady. Třetí linií, která se dnes již téměř nevyskytuje, je linie KHYI-APSO používána výhradně k ochraně klášterů. Ve srovnání s ostatními byla obrovská s postavou bájných šelem, vyznačuje se především bohatým osrstění a především velice uvolněnou a nařasenou kůží vytvářející po těle vrásky a nad očima minimálně trojí obočí. Poté, co Tibet obsadila Čínská lidová republika, došlo téměř k jejímu vyhlazení (hlídala kláštery a především ty Číňané ničii a bombardovali).^[zdroj?!] Dnes se vyskytuje jen v několika málo záchranných chovech paradoxně jižně žijícími Číňany. Dnes tyto linie však nejsou čisté a už vůbec oficiálně rozlišované.

Vždy byla tibetskými nomády využívána jako strážní pes a rovněž tak i v tibetských klášterech. Těch však z původních 6000 zbylo pouhých asi 80 v dobrém stavu. Dnes se opět do klášterů pomalu vrací. Tibetská doga se musela po staletí samostatně rozhodovat a v nepřítomnosti pána domu, když odešel za obchodem, hlídala stádo i rodinu. Při stěhování z pastvin byla využívána i na přenášení lehčích břemen. Její štěkot je nezaměnitelný, impozantní a odstrašující.^[zdroj?!] Sama nikdy nikoho nenapadne, ale pokud brání teritorium nebo rodinu, neváhá nasadit vlastní život. Je dost uzavřená a lásku projevuje pouze své rodině či pánovi, a to odměřeně, avšak po delším odloučení její radost nezná mezí.^[zdroj?!] Dala základ většině mollosoidních plemen, což konstatovala řada významných zoologů v historii (A. E. Brehm, M. Siber, J. B. Walsh (Stonehenger), W. Youatt a další).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tibetská doga na Wikimedia Commons