Teorie rozbitého okna

Americký sociální psycholog Philip Zimbardo už v roce 1969 zaparkoval dvě ojetá auta bez čísla a s pootevřenou kapotou, jedno v rušné a špatně udržované čtvrti Bronx (New York), druhé v klidné obytné čtvrti kalifornského Palo Alto. V Bronxu se už pár minut po odstavení na auto vrhla rodinka a odnesla baterii. Během 24 hodin zbyl z auta vrak s rozbitými okny, kde si děti hrály na lupiče. V Palo Alto se autu nic nestalo a po více než týdnu musel Zimbardo přijít a rozbít okna kladivem. Poté se přidali i obyvatelé.

Společenští vědci z univerzity v Groningen použili typická parkoviště jízdních kol a na kola přilepili reklamní plakáty. Na čistém a dobře udržovaném parkovišti lidé plakáty odnášeli do koše a jen 33 % je hodilo na zem, kdežto 69 % majitelů kol odstavených u posprejované zdi hodilo plakátek na zem. Jejich článek byl otištěn 2008 v prestižním vědeckém časopise Science.[1]

Drobná kriminalita a protisociální jednání nejsou ovšem jevy monokauzální, kde by se dal prokázat jednoduchý kauzální vztah mezi příčinou a důsledkem. Experimenty se také obtížně objektivizují a opakují, takže řada badatelů význam odstraňování „rozbitých oken“ pro omezování kriminality zpochybňuje. Pokud tu však nějaký vliv je, jak ukazují zmíněné experimenty, může mít trojí důvod:

1. konformitu se společenskými normami, potřebu člověka, spolehnout se na jednání druhých i naopak;
2. prezence nebo absence pravidelného dohledu a monitorování veřejných prostor;
3. sociální signalizace, kdy samo prostředí člověku dává najevo, co je v něm možné a co není.

Autoři teorie doporučují

• zlepšovat prostředí k životu v problémových oblastech: zasklít a umýt okna, uklízet parky, chodníky a průchody, odstraňovat grafitti atd.
• zajistit pravidelný dohled a kontrolu, včetně například kontroly černých pasažérů;
• podporovat důvěru občanů navzájem i vůči policii;
• posilovat zájem občanů o stav veřejných i opuštěných prostorů.