Tektonické zrcadlo

Princip vzniku a zániku prostoru mezi pohybujícími se bloky na zlomu

V nejjednodušším případě na zlomu působí mechanické napětí ve směru plochy zlomu oddělující dva bloky hornin. Toto napětí se však skládá ze dvou složek: normálové (σ_n), která tlačí bloky kolmo k sobě a střižné (τ), jejíž projevem je smýkání či posun bloků podél sebe. Napětí musí překonat klidové tření horniny, které se překonává skokem, obvykle křehce. Vzniká mezera a podél ní dochází k pohybu zlomu. Mezera se však časem začíná vyplňovat horninovým materiálem, který může být nadále deformován skluzem na zlomu (např. tektonický jíl, nově vzniklé pyramidy kalcitu atd).[2] V tomto materiálu se zachovávají různé struktury, především striace, které reprezentují směr pohybu zlomu. Taková tektonická zrcadla se nazývají „rýhovaná“. V případě, že pohyb úplně vyhladil povrch zrcadla, se tato nazývají „vyleštěná“.[3]

Orientace tektonických zrcadel vzhledem k směru pohybu může být různá. Rozlišují se proto dva základní typy: paralelní s pohybem a příčné k pohybu.

Zleva doprava směřující striace viditelné v dolomitech chočského příkrovu. Pískovna u Hradiště pod Vrátnom, Malé Karpaty

Pohyby zanechávají na křehkých zlomech struktury různorodého tvaru a velikosti, běžně pozorovatelné lidským okem. Mikroskopické struktury je možné najít v křehce-duktilných střižných zónách. Struktury vznikající na tektonických zrcadlech je možno rozdělit na základě různých vlastností, jako například na destrukční (které porušují povrch zrcadla) a akumulační (ty jsou výsledkem nahromadění hmoty na povrchu zrcadla).[3]

Mezi destruktivní indikátory na zrcadlech, které jsou paralelní s pohybem zlomu patří: rýhy (striace), žlábky, žebra, svraštění, proudy a slikolity. Na první pohled jsou na ploše zrcadla viditelné především rýhy nebo zlomové lineace, způsobené třením bloků, podle nichž je možné indikovat paleonapětí a směr (ne však smysl) pohybu. Mezi kreativní struktury u tohoto typu zrcadel patří vláknité minerální agregáty.[3]

U zrcadel příčných k pohybu zrcadla jsou typickými destrukčními prvky hlavně frakturní stupně (směrné i protisměrné), srpovitě zpeřené struktury, tenzní trhliny, stopy mechanického vtlačování a tlakového rozpouštění (stilolity). Kreativními strukturami u tohoto typu poruch jsou hlavně akreční stupně; nahromadění tektonického jílu a brekci; imbrikace jílu ve spárách zlomu a elevace.[3] V karbonátových horninách jako jsou vápence je častá a dobře viditelná přítomnost nově vzniknutých minerálních schodů (akrečních stupňů), obvykle kalcitových. Kalcit rostl v otevřeném prostoru nerovné zlomové plochy ve směru pohybu a podle něj je možné okem určit směr pohybu bloků na daném odkryvu.

Z pohledu vysvětlení pohybu na zlomech mají nezastupitelnou roli pohybové stopy nazývané též kinematické indikátory. Jde o většinou asymetrické struktury, jejichž orientace naznačuje pohyb na zlomu. Známo je více než 60 kinematických indikátorů[4]. Jsou to hlavně: poruchy tvaru „V“ nebo „C“; stupně, fraktury; řady ukloněných planárních struktur; stopy vtlačování; asymetrické vypukliny, deformované prvky; přednostní mineralogické a krystalografické orientace; v řezu pozorovatelné asymetrické jevy; asymetrické dutiny a asymetrické vrásy.

Hlavním cílem analýzy struktur tektonických zrcadel je určení smyslu pohybu zlomu. K tomu slouží drobné, hlavně asymetrické struktury, které však nemusí být na zlomu vždy zachovány. Jejich pomocí je možno zjistit směr a smysl pohybu bloků, v příznivých případech i velikost posunu. Směr pohybu je vždy určen orientací striací. Smysl pohybu se nejlépe určuje podle asymetrických struktur.[3]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tektonické zrkadlo na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tektonické zrcadlo na Wikimedia Commons