Tamu-Tamu

Operu Tamu-Tamu si u Menottiho – z iniciativy antropologa Sola Taxe – objednal 9. mezinárodní antropologický a etnografický kongres (Ninth International Congress on Anhtropological and Ethnological Studies) pro svou konferenci v Chicagu v roce 1973 na téma „Člověk. Jeden druh, mnoho kultur.“[2][3] Menotti si pro své vážné opery vždy vybíral eticky závažná témata a jeho bezprostředně předcházející opera, Nejdůležitější muž, se již vyrovnávala s tématy rasismu a kolonialismu; Tamu-Tamu si klade otázku, jak se lidí v „civilizovaných“ zemích dotýkají tragédie v postkoloniálním rozvojovém světě. Asi polovina zpěváků zpívá v indonéštině a skladatel, který si byl současně libretistou, se musel tento jazyk naučit a navíc přizpůsobit svůj hudební jazyk nejen tématu, ale i schopnostem a školení zpívajících herců představujících indonéské postavy.[4]

Představení trvá asi 75 minut.[2]

U vědců, pro které byla určena, i u obecenstva našla opera příznivé přijetí, mnohem méně u hudební kritiky.[5] Známá americká antropoložka Margaret Meadová Tamu-Tamu označila za „nádhernou, vynikající věc“ a dodala: „Skutečně důležité je, že tato opera byla objednána vědci.“[6] Zato kritika se shodovala na tom že to „...není Menottiho hvězdná hodina...“.[7]

S o něco příznivějším, nikoli však nadšeným přijetím Menotti dílo uvedl následujícího roku na svém Festivalu dvou světů v italském Spoletu.[8]

Po delší přestávce uvedl operu Juilliard American Opera Center v New Yorku 24, 26 a 28. dubna 1987 v kombinaci s Amélií ke skladatelovým 75. narozeninám. Režii měl Menotti, dirigoval Mark Stringer, mezi účinkujícími vynikli Stephen Biggers a Renée Flemingová jako Manžel a Manželka.[9] Kritický ohlas byl však zvláště negativní: „Tamu-Tamu je hůř než hudebně banální, je to špatná opera ... má umělé srdce, mysl a duši vyumělkovaného televizního sitcomu...“[1]; „Menottiho šlechetné srdce bylo na pravém místě, ale jeho slova a jeho noty jsou laciné, mizerné.“[10] Další inscenace Tamu-Tamu dosud nebyly.

Flétna, clarinet, lesní roh, trubka, tympány, dvě bicí soupravy, klavír, harfa, troje housle, tři violoncella, kontrabas.[11]

Odehrává se v některém městě ve Spojených státech amerických, v současnosti.