Tamara de Lempicka

Lempicka se za svého života záměrně vyjadřovala o svém původu mnohoznačně a často i protichůdně, což byla jedna z mnoha jejích metod, jak k sobě připoutat pozornost a zvýšit svou atraktivitu. Dnes se má za to, že se s největší pravděpodobností narodila do dobře situované rodiny ve Varšavě.[4] Její otec Boris Gorski byl zástupcem francouzské obchodní společnosti, matka rozená Declerová pocházela z bohaté rodiny a získala vzdělání v cizině. V roce 1911 cestovala se svou babičkou po Itálii; tehdy v sobě objevila zájem o výtvarné umění. Rok nato ji matka poslala do školy v Lausanne. Prázdniny roku 1914 prožila v Petrohradu, kde poznala život v přepychu a rozhodla se, že bude jejím cílem. Zde také poznala právníka Tadeusze Łempického (1889–1950).[3] V roce 1916 si ho vzala a nadále žili v Petrohradě. Po vypuknutí říjnové revoluce byl Łempicki v prosinci 1917 zatčen a Tamara uprchla do Kodaně. Díky kontaktům mezi švédskými diplomaty zajistila manželovo propuštění. Poté se v roce 1918 společně usadili v Paříži.

Zatímco Łempicki zde nemohl sehnat zaměstnání a trávil čas bezúčelně, Tamara se na radu své mladší sestry Adrienne, která v Paříži studovala architekturu, rozhodla věnovat se dráze malířky. Začala brát soukromé lekce u nabisty Maurice Denise a zejména u André Lhota (1885–1962).[5] Lhote byl velký ctitel Ingrese, ale zároveň se počítal ke kubistům. Oba tyto inspirační zdroje na obrazech Tamary Lempicky nápadně vystupují. Primárním cílem malířky bylo získat prodejem obrazů prostředky k luxusnímu životu, což se jí podařilo.

Lempickovi měli dceru Kizette. Ani v jejím případě není zcela jasné, kdy se narodila. Na webu, který je malířce věnovaný, se uvádí rok 1916, literatura se přiklání k roku 1918 po příchodu do Paříže.[6] V roce 1928 se manželé rozvedli, jejich vztah byl ale již delší dobu velice volný.

Od poloviny 20. let se de Lempicka v určitých kruzích stala jednou z nejvyhledávanějších portrétistek. Do okruhu jejích známých patřili např. Pablo Picasso, Jean Cocteau či André Gide. Roku 1926 pobývala nějakou dobu u d'Annunzia v jeho vile Il Vittoriale u Gardského jezera. Lempicka chtěla pobytem u tehdy módního literáta zvýšit svou společenskou prestiž, spisovatel od ní chtěl namalovat portrét a učinit ji svou milenkou. Uskutečnilo se jen to první.[7] V souvislosti s nástupem art deca, spojeného v Paříži s první výstavou umění tohoto stylu v roce 1925, začala být vystavována i de Lempicka, která se podniku svými obrazy také zúčastnila. Toho roku jí byly v Paříži uspořádány hned dvě samostatné výstavy, jedna pak v Miláně.

V roce 1928 poznala de Lempicka uherského barona Raoula Kuffnera (1886–1961), který byl jedním z hlavních sběratelů jejích obrazů. V témže roce také portrétovala jeho milenku Nanu de Herrera. Z obrazu vyzařuje averze, kterou de Lempicka vůči svému modelu cítila.[8] O rok později již Nanu nahradila a roku 1933 si Kuffnera vzala.[3] Protože prodej jejích obrazů vynášel, mohla si roku 1929 pořídit rozlehlý byt v pařížské rue Méchain. Design interiéru si objednala u architekta Roberta Malleta-Stevense. V témže roce také poprvé navštívila USA.

Během velké hospodářské krize de Lempicka pokračovala v malování a její obrazy se vystavovaly v pařížských galeriích. De Lempicka rozpoznala nebezpečí, jaké představoval nástup Hitlera k moci v Německu roku 1933. Přiměla proto Kuffnera, aby většinu svých nemovitostí v rodném Maďarsku prodal.

Roku 1939 odjeli Kuffnerovi do USA. Původně na prázdniny, ale s ohledem na vývoj v Evropě se rozhodli emigrovat. Hned v roce emigrace uspořádala galerie Paula Reinharta v Los Angeles velkou výstavu jejích prací. Kuffnerovi se usadili v Beverly Hills. De Lempicka tam pomáhala při organizování válečných sbírek a portrétovala hollywoodskou smetánku (např. Gretu Garbo). Počátkem 40. let se ke Kuffnerovým připojila i Tamařina dcera Kizette, která si vzala geologa Harolda Foxhalla (1918–1979). Počátkem 40. let měla de Lempicka několik výstav v různých amerických galeriích, např. Juliena Levyho v New Yorku nebo v Courvoisier Galleries v San Francisku. O její práce ale nebyl ani zdaleka takový zájem jako v Evropě a malířka pomalu upadala v zapomnění.

V roce 1943 se Kuffnerovi odstěhovali do New Yorku.[3] Roku 1961 de Lempicka ovdověla. Dva roky nato se odstěhovala do Houstonu k rodině své dcery, která se starala o matčiny obchodní záležitosti. De Lempicka měla v domácnosti dcery Kizette rozhodující slovo. Často měnila text závěti, aby nad rodinnými příslušníky získala větší kontrolu.[9] Ojedinělým připomenutím malířčina díla byla roku 1973 její retrospektiva v Lucemburském muzeu v Paříži. V roce 1974 přesídlila do Cuernavacy v Mexiku. Když roku 1979 Kizette zemřel manžel, odstěhovala se za matkou, která již byla vážně nemocná. De Lempicka zemřela ve spánku 18. března 1980. Dcera splnila její přání vyjádřené v poslední vůli a rozptýlila její popel nad kráterem Popocatépetlu.

Obrazy de Lempicky lze označit za eklektické. Ve svém díle spojuje Ingresův neoklasicistický odkaz a ve 20. letech stále ještě částí sběratelů žádaný postkubismus. Na jejích obrazech se tak objevují ženské akty s ingresovsky odstínovanou pokožkou, jejichž pozadí tvoří kubisticky pojatá architektura. Pověst femme fatale a nepochybná řemeslná zručnost přivedla před její malířský stojan množství osobností z tzv. lepší společnosti. Nutno dodat, že velkou část portrétovaných tvoří nejen její rodinní příslušníci, ale vzhledem k bisexualitě malířky i její milenci a milenky.[10] De Lempicka také malovala květiny, nejčastěji kaly. Po odchodu do Spojených států koketovala také s abstraktní a surrealistickou malbou, ale bez většího ohlasu.