Tajfun Cobra

Tajfun překvapil 18. prosince 1944 flotilu amerických hladinových lodí operujících ve Filipínském moři. První známky přicházející bouře byly zaznamenány 17. prosince, kdy vysoké vlny a severovýchodní vítr o síle až 55 km/h zkomplikovaly plánované doplňování paliva.[1] Tajfun se pohyboval přibližně západoseverozápadním směrem. Nedostatečné informace znemožnily americkým lodím uhnout z jeho trasy. Tajfun tak zasáhl flotilu po poledni 18. prosince plnou silou. Vichr dosahoval v nárazech rychlostí přes 180 km/h.[2]

Tajfun poté, co přešel přes americkou flotilu, pokračoval v postupu k severním Filipínám. Jeho okraj přecházející přes severní výběžek Luzonu znemožnil 21. prosince letadlům flotily další bombardování zdejších letišť.[3]

Lehká letadlová loď USS Langley naklánějící se během tajfunu Cobra

Bitevní loď USS North Carolina během tajfunu Cobra

38. operační svaz pod vedením Williama F. Halseyho sestával v době, kdy jej tajfun zasáhl, ze sedmi letadlových lodí, šesti lehkých letadlových lodí, 8 bitevních lodí, 16 křižníků a zhruba 50 torpédoborců.[4] Mezi 14. až 16. prosincem 1944 operoval svaz v těsné blízkosti filipínského ostrova Luzon, kde letouny z letadlových lodí opakovaně podnikaly intenzivní nálety na místní letiště pod kontrolou Japonců, aby tak zabránili japonskému letectvu v ohrožení probíhající invaze na ostrov Mindoro.[5] V noci ze 16. na 17. prosince se svaz stáhl do východní části Filipínského moře, neboť řada lodí, především torpédoborců, potřebovala doplnit zásoby paliva.

V dopoledních hodinách 17. prosince tankování započalo, od počátku jej však komplikovaly vysoké vlny a silný vítr.[1] Nedostatečné pokrytí oblasti meteorologickými stanicemi znemožňovalo určit přesnou lokalizaci, sílu i trasu přicházející bouře. Místo tankování bylo opakovaně změněno, nakonec bylo doplňování paliva odloženo na další den.[6] Flotila se snažila postupující bouři vyhnout, to se však vzhledem k nedostatečným informacím nepodařilo. Admirál Halsey a jeho štáb se také mohli pouze dohadovat o skutečné síle bouře.[7] V ranních hodinách 18. prosince byl však zaznamenán na lodích flotily prudký pokles atmosférického tlaku a vítr se začal točit, což jednoznačně signalizovalo blížící se tajfun.[8] Krátce před polednem byl vydán příkaz k rozpuštění formace, každá loď nyní mohla manévrovat podle svého uvážení.[8] Tajfun vzápětí zasáhl flotilu s ničivou silou.

Centrum bouře prošlo asi 27 mil na sever od nejpočetnějšího seskupení lodí, svaz byl ale rozprostřen na širokém prostoru.[2] Cisternová loď Mascoma se ocitla dokonce přímo v oku tajfunu.[2]

Nejhůře snášely živel lehké letadlové lodě a torpédoborce. Na lehkých letadlových lodích dosahovaly náklony chvílemi 40 stupňů, u USS Langley dokonce v jeden okamžik 70 stupňů.[9] Z letových palub padala letadla, srážky dalších letadel na hangárových palubách vedly k požárům.[9] Celkově lehké letadlové lodi přišly o více než 100 letadel.[9] Ještě hůře na tom byly torpédoborce. Nejlehčí lodě svazu byly nejvíce zmítány živlem. Torpédoborce USS Hull, USS Monaghan a USS Spence se potopily,[10] některé další torpédoborce vyvázly jen zázrakem, například USS Dewey přežil trvající náklon o 75 až 80 stupňů.[11] Méně závažná poškození, například v podobě zničených radarů, utrpěly i velké bitevní a letadlové lodě.[12]

Lehká letadlová loď USS Cowpens

Zahynulo celkem 790 námořníků. Většina obětí byla z potopených torpédoborců – 202 z Hullu, 256 z Monaghanu, 317 ze Spence.[12] Rozsáhlá pátrací akce provedená poté, co nejhorší nápor bouře pominul (ve večerních hodinách 18. prosince a ráno 19. prosince), však alespoň zachránila životy dalším desítkám osob z potopených lodí.[13] Kapitán Henry Lee Plage z eskortního torpédoborce USS Tabberer, jehož posádka zachránila 55 trosečníků[13] během 51 hodin pátrání, obdržel vyznamenání Legion of Merit.

Lodě svazu 19. prosince konečně doplnily palivo a vypluly na západ s tím, že 21. prosince měl Halsey v plánu znovu zaútočit na Luzon.[3] I přes poškození, které jeho lodi utrpěly, trval na splnění úkolu. V tom mu ale zabránil tajfun, který se v té době přesouval přes severní Luzon.[3] Halsey proto nařídil návrat svazu k opravám na atol Ulithi v Karolínách.[3]

Poškozená letadlová loď USS Hornet

Vrchní velitel tichomořského loďstva (CINCPAC) admirál Chester W. Nimitz, navštívil flotilu 24. prosince hned poté, co dorazila na atol Ulithi.[3] Ustanovil zde tříčlenný vyšetřovací soud v čele s admirálem Johnem H. Hooverem, který začal zasedat 26. prosince.[3] Během několikadenního jednání vyslechl soud řadu svědků. Admirál Halsey si stěžoval především na nedostatečné fungování meteorologické služby, kvůli kterému nemohl být před tajfunem včas varován.[3] Vyšetřovací soud mu však vyčetl pozdní varování všem lodím před vážností situace a trvání na tankování v ranních hodinách 18. prosince, což lodi drželo příliš dlouho ve formaci.[3] Soud však vzhledem k okolnostem nedoporučil žádné sankce, což akceptoval i admirál Nimitz.[3]

Důležitou součástí výroku soudu byla doporučení, týkající se bezpečnosti lodí a organizace meteorologické služby v Tichomoří.[3] V oblastech s častým výskytem tajfunů měly být vybudovány nové meteorologické stanice, měly sem být podnikány pravidelné průzkumné lety a rozmístěna hlídková plavidla.[3] Tato opatření, v krátké době naplněná, se stala základem pro pozdější vznik střediska pro varování před tajfuny Joint Typhoon Warning Center (JTWC).