Projekt 58

Vývoj třídy byl objednán roku 1956.[1] Mezi lety 1960–1965 byly v loděnici v Leningradu postaveny čtyři křižníky této třídy – Groznyj, Admirál Fokin, Admirál Golovko a Varjag. V době zahájení stavby byly považovány za torpédoborce, ale roku 1962 se jejich kategorizace změnila na raketové křižníky (raketnyj krejser).[3] Za úspěšný vývoj křižníků projektu 58 byla roku 1966 udělena Leninova cena.[3] Původně byla plánována stavba až 16 jednotek této třídy, plavidla však trpěla přetížením, takže po čtyřech kusech výroba přešla na větší křižníky Projektu 1134 (Kresta I).[3]

Jednotky projektu 58:[1]

Křižník Groznyj v roce 1985

Hlavní výzbroj tvořila dvě čtyřnásobná odpalovací zařízení nadzvukových protilodních střel P-35 (v kódu NATO SS-N-3b) s dosahem 450 km.[4] Jedno na přídi a druhé na zádi. Zásoba střel představovala celkem 16 kusů. Na přídi bylo dále jedno dvojité odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel M-1 Volna (v kódu NATO SA-N-1) se zásobou 16 střel. Během služby proběhly modernizace na standard Volna-P a později Volna-N. Na zádi se nacházely dva dvouhlavňové 76mm kanóny AK-726. K boji proti ponorkám sloužily dva vrhače raketových hlubinných pum RBU-6000 a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Dodatečně byly v 80. letech instalovány čtyři systémy AK-630, sloužící k obraně proti protilodním střelám.[5] Na zádi byla přistávací plocha pro vrtulník.

Pohonný systém tvořily parní turbíny TV-12 a čtyři kotle KVN-95/64. Nejvyšší rychlost dosahovala 34,5 uzlu. Dosah byl 3500 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[1]

Sovětské námořnictvo křižníky používalo až do konce studené války. V letech 1990-1993 byly křižníky vyřazeny. Pouze Admirál Golovko roku 1995 reaktivován a po následující dva roky byl vlajkovou lodí černomořského loďstva.[6] Roku 2002 byl vyřazen i on.[1]