Třída CC

Roku 1912 rozestavěla americká loděnice Seattle Construction and Drydock Company v Seattle dvě malé ponorky pro chilské námořnictvo, pojmenované Iquique a Antofagasta.[3] Na vodu byly spuštěny v průběhu roku 1913. Po vypuknutí první světové války rozhodl premiér Britské Kolumbie Richard McBride o zakoupení obou ponorek. Obě byly do služby přijaty 5. srpna 1914.[2] Protože byl prodej ponorek porušením americké neutrality, musely být do Kanady propašovány.[4]

Jednotky třídy CC:[1]

CC-1 a CC-2

Obě ponorky byly postaveny podle mírně odlišných projektů, takže se lišily rozměry, výzbrojí i výkony. Zatímco CC-1 nesla pět 457mm torpédometů (čtyři příďové a jeden záďový), její sesterská loď CC-2 měla torpédomety pouze tři (dva příďové a jeden záďový). Pohonný systém tvořil motor Vickers o výkonu 600 hp a jeden elektromotor o výkonu 240 hp (CC-2 260 hp). Nejvyšší rychlost na hladině dosahovala 13 uzlů. Dosah byl 720 námořních mil při rychlosti 12 uzlů na hladině, nebo 10 námořních mil při rychlosti 7,5 uzlu pod hladinou. Operační hloubka ponoru byla 30 metrů.[1]

Ponorky nebyly bojově nasazeny. V roce 1917 měly být vyslány do Středomoří, přičemž cestou ze západního na východní pobřeží Kanady jako její první válečné lodě propluly Panamským průplavem.[2] Po příplutí na základnu v Halifaxu však byly prohlášeny za neschopné bojového nasazení.[4] Nádále tedy zůstaly v Kanadě. Roku 1920 byly obě ponorky prodány do šrotu.[2]