Třída Balilla
Třída Balilla byla třída křižníkových ponorek italského královského námořnictva. Celkem bylo postaveno pět jednotek této třídy, z toho jedna pro Brazílii. Ve službě v italském námořnictvu byly v letech 1928–1943. Jedna byla zničena za druhé světové války. Brazílie svou ponorku vyřadila roku 1950. Byly to první italské křižníkové ponorky postavené od konce první světové války.[2]
| Třída Balilla | |
|---|---|
 Domenico Millelire | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Regia Marina Brazilské námořnictvo |
| Typ | ponorka |
| Lodě | 5 |
| Osud | 1 potopena 4 vyřazeny |
| Předchůdce | třída Mameli |
| Nástupce | třída Pisani |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1427 t (na hladině) 1874 t (pod hladinou)[1] |
| Délka | 86,5 m (max.) |
| Šířka | 7,8 m |
| Ponor | 4,7 m |
| Pohon | 2 diesely, 2 elektromotory, 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 16 uzlů (na hladině) 7 uzlů (pod hladinou) |
| Dosah | 13 000 nám. mil při 7 uzlech (na hladině) 110 nám. mil při 3 uzlech (pod hladinou) |
| Posádka | 77 |
| Výzbroj | 1× 120mm kanón 2× 13,2mm kulomet (2×1) 6× 533mm torpédomet (6×1, 16 torpéd) |
| Ostatní | operační hloubka ponoru 90 m |
Stavba
Tuto třídu italské námořnictvo objednalo jako velké křižníkové ponorky, schopné operovat v Rudém moři a Indickém oceánu ze základen v Italské východní Africe. To mimo jiné vyžadovalo velký dosah a vysokou rychlost plavby na hladině. Konstrukčně třída vycházela z německé minonosné ponorky SM U 120, kterou Itálie získala po první světové válce v rámci reparací.[1] Ponorky postavila italská loděnice OTO v Muggiano. Do služby byly přijaty v letech 1928–1929.
Jednotky třídy Balilla:
| Jméno | Uživatel | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|
| Balilla | Itálie | 1925 | 20. února 1927 | červenec 1928 | Vyřazena 1941. |
| Domenico Millelire | Itálie | 1925 | 19. září 1927 | srpen 1928 | Vyřazena 1941. |
| Antonio Sciesa | Itálie | 1925 | 12. srpna 1928 | duben 1928 | Dne 12. listopadu 1942 potopena v Tobruku vlastní posádkou. |
| Enrico Toti | Itálie | 1925 | 14. dubna 1928 | září 1929 | Vyřazena 1943. |
| Humaitá | Brazílie | 1925 | 11. června 1927 | červenec 1929 | Vyřazena 1950. |
Konstrukce
.jpg.webp)
Ponorky měly dvoutrupou koncepci. Nesly čtyři příďové a dva záďové 533mm torpédomety se zásobou 16 torpéd. Dále nesly jeden 120mm kanón, umístěný v přední části věže a krytý štítem. Doplňovaly jej dva 13,2mm kulomety. Alternativně mohly být neseny čtyři miny (vyjma ponorky Antonio Sciesa). Pohonný systém tvořily dva diesely Fiat o výkonu 4900 bhp, pomocný diesel Fiat o výkonu 425 bhp a dva elektromotory Savigliano o výkonu 2200 bhp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 16 uzlů na hladině a 7 uzlů pod hladinou. Pomocný diesel sloužil pro plavbu na hladině ekonomickou rychlostí a pro nabíjení baterií. Na dalších italských ponorkách již pomocný diesel instalován nebyl.[1] Dosah byl 13 000 námořních mil při rychlosti 7 uzlu na hladině a 110 námořních mil při rychlosti 3 uzly pod hladinou. Operační hloubka ponoru dosahovala 90 metrů.
Modifikace
Roku 1934 byl původní 120mm kanón italských ponorek nahrazen novým, umístěným přímo na hlavní palubě.[1]
Služba
Ponorky byly nasazeny za druhé světové války. Bojové plavby ve středomoří komplikovaly jejich velké rozměry. Balilla a Domenico Millelire byly vyřazeny již roku 1941. Antonio Sciesa a Enrico Toti sloužily déle, zejména dopravovaly zásoby do severní Afriky. Ponorku Antonio Sciesa 12. listopadu 1942 potopila vlastní posádka.[1]
