Symfonie č. 2 (Fibich)

Symfonie č. 2 Es dur, op. 38, je druhá ze tří zralých symfonií českého skladatele Zdeňka Fibicha. Byla napsána v roce 1892. Její provedení trvá asi 35-40 minut.

Zdeněk Fibich (rytina Jana Vilímka)

Vznik skladby

Vznik Fibichovy Druhé symfonie spadá do doby po dokončení melodramatické trilogie Hippodamie (1891) a do počátku skladatelova intenzivního erotického vztahu s Anežkou Schulzovou. V první polovině 90. let 19. století vytvořil Fibich svá nejpopulárnější díla: první řadu drobných klavírních skladeb Nálady, dojmy a upomínky (1891-94, op. 41), selanku V podvečer (1893, op. 39) a volnou trilogii oper Bouře (1893-94, op. 40), Hedy (1894-95, op. 43) a Šárka (1896-97, op. 51).

Do této řady zapadá i symfonie č. 2 Es dur. Na rozdíl od skladatelovy První symfonie vznikla v krátkém období, v průběhu roku 1892, a je tematicky značně provázána s první řadou Nálad, dojmů a upomínek. Poprvé ji zahrál orchestr Národního divadla v Praze 9. dubna 1893 pod řízením skladatele. Měla u obecenstva i kritiky úspěch a upoutala mj. významného dirigenta Hanse Richtera, kterému Fibich později věnoval svou Třetí symfonii.[1] [2]

Struktura skladby

Fibichovu symfonii Es dur lze označit za první českou cyklickou symfonii (tedy sevřenou jedním tématem). Těžiště celé rozsáhlé symfonie tvoří krátké hlavní téma, sestávající z pouhého jednoho taktu fanfárovitého motivu svěřeného charakteristicky lesním rohům a něžnější, měkčí odpovědi smyčců (toto strukturální schéma odkazuje na první větu Fibichovy symfonie č. 1, kde je však pojednáno ve větší šíři). Toto hlavní téma je rozpracováno v první větě a pak prochází celou symfonií v různých rytmických i melodických referencích až do finále. Typická pro tuto symfonii je vedle melodické invence přehledná a účinná stavba a kondenzovanost a efektní zkratkovitost výrazu.[2][1][3]

Přes absenci výslovně vyjádřeného programu lze považovat tuto symfonii za programní skladbu, popisující začátek a rozvinutí milostného vztahu, jak lze usoudit z porovnání hudby s okolnostmi vzniku díla, a zejména z návaznosti na ryze programní motivy z Nálad, dojmů a upomínek. První věta tak popisuje nesmělé první setkání a zrod lásky, druhá věta je milostným vyznáním, třetí je návalem radostného nadšení nad naplněním vztahu a finále představuje sebevědomé vykročení do života plného lásky.[1]

1. věta (Allegro moderato)

Rázné "mužské" hlavní téma první věty je současně ústředním tématem symfonie. V kontrastu stojí vedlejší "ženské" téma, které je intonačně spjato s Dojmem č. 46 "portrét Anežčiny hlavy". Střídání vášnivého lyrického návalu a zdrženlivosti až ostýchavosti přiléhavě popisuje citové vzrušení.

2. věta (Adagio)

Oproti tradičnímu symfonickému schématu následuje pomalá druhá věta (zatímco scherzo tvoří větu třetí). Celá věta je velký milostný zpěv, její téma je převzato z Upomínky v H dur zvané Otázka a odpověď a datované dnem 1. července 1892, kdy Zdeněk Fibich vyznal lásku Anežce Schulzové. Věta však není idylická a uprostřed se objevuje pasáž s rozčilenými synkopami a až tragickým nádechem. Po návratu milostného tématu se toto varování objeví ještě hlasitě těsně před koncem věty, který však patří v pianissimu připomenutému ústřednímu tématu.

3. věta (Scherzo:Presto)

Velmi dynamická třetí věta, často využívající kontrast mezi žesťovými nástroji, zejména výraznými trubkami, a smyčcovými nástroji, hrajícími v neméně energickém, akcentovaném rytmu. Toto hlavní téma věty, jež je důmyslně odvozeno z ústředního tématu symfonie, popisuje Jaroslav Jiránek jako "gejzír radosti";[1] střední část (Molto meno mosso) s vedlejším tématem v rytmu sousedské je sice pokojnější a idyličtější, ale i v něm převládá radostná nálada.

4. věta (Finale:Allegro energico)

Ve finále radostná nálada z třetí věty dále pokračuje a je postupně gradována až k vítězoslavnému vygradování; mezitím však prochází řadou epizod: vypjatě lyrickou pasáží opírající se o Upomínku č. 132, připomenutí zlověstného motivu z 2. věty a jemného uklidnění až taneční povahy (Meno mosso). Muzikolog Jaroslav Havlík hovoří o "sebevědomé, znamenitě vystupňované hudební manifestaci opojné radosti z naplněného milostného citu",[2] Fibichovský badatel Jaroslav Jiránek považuje tuto větu za "pravou perlu Fibichova symfonického umění".[1]

Nahrávky

V současnosti jsou na hudebních nosičích (CD) dostupné zejména tyto nahrávky:

  • 1950, dirigent Karel Šejna, Česká filharmonie. Nahrávka Supraphonu několikrát vydaná na LP a CD, naposledy v kompletu Fibichových symfonií jako SU 3618-2 902
  • 1976, dirigent Jiří Waldhans, Státní filharmonie Brno, Supraphon 32CO-1256 (11 0657-2 011)
  • 1994, dirigent Neeme Järvi, Detroit Symphony Orchestra. Nahrávka firmy Chandos, naposledy vydána v kompletu Fibichových symfonií jako 9682(2)
  • 1996, dirigent Andrew Mogrelia, Razumowsky Symphony Orchestra, Naxos 8.553699

Existují i další nevydané nahrávky, například rozhlasové nahrávky Janáčkovy filharmonie Ostrava s dirigentem Josefem Hrnčířem (1980)[4] a Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze s dirigentem Stanislavem Boguniou (2000)[5].

Reference
  1. JIRÁNEK, Jaroslav. Zdeněk Fibich. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2000. 307 s. ISBN 80-85883-51-1. S. 117–120.
  2. HAVLÍK, Jaromír. Zdeněk Fibich: Symphonies Nos 1, 2 and 3 (booklet k nahrávce K. Šejny). Praha: Supraphon, 2010. S. 42–43.
  3. ANDERSON, Keith. Zdeněk Fibich: Symphonies Nos 1 and 2 (booklet k nahrávce A. Mogrelia). [s.l.]: Naxos, 1996. S. 3. (anglicky)
  4. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-02-25]. Dostupné online.
  5. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-02-25]. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.