Svitek

Sv. Pavel se svitky (Řím, 4. stol.)

Delší texty se ve starověku psaly na dlouhý pás (3 až 7 m), vzniklý slepením jednotlivých listů papyru nebo pergamenu. Psalo se na ně obvykle ve sloupcích napříč pásu tak, aby při převíjení pásu z jedné strany na druhou čtenář viděl vždy jeden nebo dva sloupce. Pro usnadnění převíjení bývaly později svitky opatřeny dřevěnými tyčkami a rukojeťmi. Svitky se ukládaly na police v knihovnách a přenášely se v koších (viz pozdně starověký obraz sv. Pavla s košem svitků na zemi). Výhodou svitku je jednoduchost, mezi nevýhody patří omezená délka (proto se antické spisy musely dělit na kratší „knihy“, tj. svitky) i to, že čtenář musel svitek držet oběma rukama. Také vyhledávání bylo na delším svitku obtížné.

Zlomek svitku Izajáše 1QIsa b (Kumrán, 1. stol. př. n. l.)

Ve starověku kniha znamenala vždy svitek a místo „otevřít knihu“ se říkalo „rozvinout knihu“. Svitky, někdy i ilustrované, jsou známy z celého Středomoří, z Mezopotámie, z Číny i z Japonska. Mezi nejslavnější svitky patří Kumránské svitky s biblickými i jinými hebrejskými texty z 3. stol. př. n. l. až 1. stol. n. l., objevené v polovině 20. století v blízkosti Mrtvého moře. V Číně byla roku 1907 objevena nejstarší přesně datovaná tištěná kniha, svitek „Diamantové sútry“ z roku 868; jednotlivé stránky se tiskly z dřevěných desek, ne z pohyblivých liter.

Diamantová sútra (Čína, 868)

Teprve od 2.-3. století n. l. začal na západě svitky vytlačovat kodex, vázaná kniha, v níž se dalo listovat. Vznikl z římských svazků dřevěných tabulek, které užívali zejména právníci. Hlavní výhodou kodexu byl mnohem větší rozsah (stovky listů), snazší hledání, možnost obsahu (indexu) a také to, že těžký kodex mohl ležet na pultu nebo na stole. Rozšíření kodexů snad souvisí s křesťanstvím a možná ovlivnilo i vývoj biblického kánonu: zatímco jednotlivé svitky se mohly užívat samostatně, do kodexu bylo třeba vybrat závazný soubor knih, navíc v pevně daném pořadí.[1]

Přes zřejmé výhody kodexu se svitky běžně užívaly po celý středověk, někdy v takovém uspořádání, že sloupce či „stránky“ byly orientovány po délce svitku a svitek se odvíjel přes hranu pultu. V ortodoxní židovské bohoslužbě se svitek dodnes užívá pro předčítání Tóry.