Svatební košile

Erben kromě balady připravil i pojednání o samotné pověsti, z níž vyšel, jejím rozšíření i uměleckém zpracování:

Hřbitov s kostelem u Velhartic

V Čechách se pověsti podobného zaměření vyprávějí o velhartickém hřbitově u kostela svaté Maří Magdalény[3] (dříve kostel Božího těla), hřbitově u kostela svatého Petra a Pavla u bývalých Byšiček[4], případně o kostele svatého Prokopa u Krupky. Pověst související s kostelem u Krupky ve verších zpracoval František Cajthaml ve sbírce Sto pověstí a bájí severočeských. Obsahově se však poněkud liší (hlavní postavou není dívka, ale stařenka, a přestože se nerouhá, ba naopak je velmi zbožná, potká ji podobný osud jako Erbenovu hrdinku. Ačkoli nemrtvým o vlas unikne, následkem šoku do dvou dnů umírá).[5]

Podobný příběh vylíčil již v 18. století německý spisovatel Gottfried August Bürger ve své básni Lenore z roku 1774, která měla inspirovat K. J. Erbena k napsání Svatební košile.[6]

Mladá dívka se stále modlí za svého milého, který je v cizině už mnoho let a stále se nevrací. Zbytek její rodiny je již mrtev. Dívka žádá v modlitbách pannu Marii, aby raději zkrátila její život, než aby ji nechala žít samotnou bez jejího milého. To je však z křesťanského hlediska rouhání, a tak jednou za jasné noci její milý skutečně přichází a láká ji ven pod záminkou, že si ji konečně vezme za manželku. Ona se nechá přemluvit a vydá se s ním uprostřed noci na cestu. S sebou si vezme růženec, křížek na krk a modlitební knihy. A když jdou, její milý si všimne, že s sebou nese modlitební knihy. Přemluví ji, aby je zahodila, protože je prý zpomalují. Ona mu vyhoví a rázem jsou o deset mil dále. Po několika dalších mílích si on všimne, že jeho milá má růženec za pasem. Vezme jí ho, zahodí, a rázem jsou o dvacet mil dále. Jdou a jdou, až si on opět všimne, že ona má na krku křížek. Křížek jí utrhne, zahodí, a rázem jsou skokem o třicet mil dále.

Když dorazí na místo, všimne si dívka, že dorazili k hřbitovu a její milý je vlastně živoucí mrtvola. Lekne se a lstí ho donutí přelézt hřbitovní zeď jako první a snaží se mu utéci. Když zjistí, že mu neuteče, snaží se schovat v márnici. Tam však leží umrlec. Její milý ji dostihne a třikrát se snaží přemluvit mrtvého, aby vstal a pustil jej dovnitř. Třikrát se mrtvý probudí, ale dívka se pokaždé vroucně modlí a prosí Boha o záchranu, takže mrtvý pokaždé znovu usíná. Když dívka při třetím modlení přiznává i svůj hřích a lituje toho, přichází ráno a kohout zakokrhá. Tím pádem všechny temné síly rázem ztratí svou moc a musejí ihned opustit svět živých - umrlec padne na zem a dívka ví, že už jí nemůže ublížit. Jen košile, které si s sebou nesla, jsou ráno roztrhané a rozházené po všech hrobech na hřbitově.

Ústředním motivem balady je kontrapunkt mezi pohanskou a křesťanskou kulturou (tyto slovanské básně mají svůj prapůvod v dobách, kdy se křesťanství šířilo Evropou). Síly zla, které znázorňují prvky pohanské mytologie (zejména postavy nemrtvých), mohou člověka ohrozit, pokud se jim poddá nebo se odvrátí od správné cesty; ale nakonec budou poraženy mocnějšími silami dobra, které znázorňují křesťanské motivy (víra, modlitba, lítost a odpuštění).

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk,

hrobových oblud mocný pluk;

šumí a kolem klapají

a takto píseň skuhrají:

„Tělu do hrobu přísluší,

běda, kdos nedbal o duši!“

A tu na dvéře: buch, buch, buch!

burácí zvenčí její druh:

„Vstávej, umrlče, nahoru,

odstrč mi tam tu závoru!“

• MARTÍNEK, František. Svatební košile (ballada na slova Karla Jarom. Erbena) pro soli, smíšený sbor a orkestr od Antonína Dvořáka: rozbor skladby s krátkým životopisem skladatelovým. Olomouc: Žerotín, 1885, 30 s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online.