Svante Arrhenius

Svante August Arrhenius (19. února 1859, zámek Vik – 2. října 1927, Stockholm) byl švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie. V roce 1903 obdržel Nobelovu cenu za elektrolytickou teorii disociace.[1] Udílení Nobelových cen však ovlivňoval ve prospěch přátel a v neprospěch oponentů.[2] Byl jedním z předních vědců, který se zasadil o založení Státního institutu pro rasovou biologii (Statens institut för rasbiologi), který se zabýval eugenikou.[3] V roce 1896[4] při zkoumání dob ledových a na základě předchozích prací (které například provedli Joseph Fourier, John Tyndall, Claude Pouillet, Arvid Högbom) předpověděl vliv oxidu uhličitého vznikajícího spalováním uhlí na oteplování celé planety.[5]

Svante Arrhenius
Svante Arrhenius (1910)
Rodné jméno	Svante August Arrhenius
Narození	19. února 1859 zámek Vik, kraj Uppsala, Švédsko Švédsko
Úmrtí	2. října 1927 (ve věku 68 let) Stockholm, Švédsko Švédsko
Příčina úmrtí	funkční porucha trávicího traktu
Místo pohřbení	Starý uppsalský hřbitov (59°51′20″ s. š., 17°37′42″ v. d.)
Alma mater	Uppsalská univerzita Stockholmská univerzita
Povolání	astronom, chemik, fyzik a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatelé	Rižská technická univerzita Stockholmská univerzita Uppsalská univerzita
Ocenění	Davyho medaile (1902) Nobelova cena za chemii (1903) čestný doktor Univerzity v Heidelbergu (1903) Silliman Memorial Lectures (1910) Cena Faradayovy docentury (1914) … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	ateismus
Choť	Sofia Rudbecková (od 1894) Maria Arrheniusová (od 1905)
Děti	Olof Arrhenius Anna-Lisa Arrheniusová
Rodiče	Svanta Gustav Arrhenius a Carolina Christina Thunberg
Příbuzní	Greta Thunbergová Gustaf Arrhenius a Anna Horn af Rantzien (vnoučata)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arrhenius byl tak první kdo použil základní principy fyzikální chemie k odhadu míry, do jaké je zvýšení koncentrace atmosférického oxidu uhličitého odpovědné za zvyšující se povrchovou teplotu Země. V 60. letech 20. století David Keeling ukázal, že emise oxidu uhličitého způsobené člověkem jsou dostatečně velké, aby způsobily globální oteplování.[6]

Jeho předpověď však byla nepřesná (neuvažovala vliv oblaků a další významné faktory) a tak ji zkritizoval například již roku 1900 Knut Ångström.[7] IPCC dnes zastává názor, že hlavním spouštěčem dob ledových jsou Milankovičovy cykly.[8]