Suché dny

Suché dny (též kvatembr, kvatembrové dny, lat. quatuor temporum) se v římskokatolické církvi nazývají postní dny středa, pátek a sobota, které se v církevním roce opakují čtyřikrát a to v týdnu po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení svatého Kříže. Jednotlivé kvartály, na které je rok suchými dny rozdělen nejsou stejně dlouhé, nicméně se suché dny víceméně kryjí se začátky jednotlivých ročních období. Původ suchých dní není zcela zřejmý, možná, že původně vznikly v návaznosti na zemědělský rok a souvisí se sklizněmi na jaře (ozim), v létě (jař) a na podzim (víno),[1]. Vznikají asi již ve 3. století, zprvu byly pouze třikrát do roka a jarní termín byl zaveden až v 5. století.[2] V průběhu času se na ně navázala řada důležitých událostí veřejného života, v českém prostředí třeba zasedání zemského soudu. V církvi byly dříve dny spojeny také s udílením nižších svěcení.

Na severu Itálie, ve Furlansku, existovaly lidové pověry o benandantech, jakýchsi hodných čarodějích, kteří právě o těchto suchých dnech bojovali proti zlým čarodějnicím pomocí fenyklových ratolestí. Když vyhráli, úroda dalšího roku měla být bohatá, a když v tyto suché dny boj prohráli, úroda byla špatná.^[zdroj?]