Studna (30 případů majora Zemana)

• major Jan Zeman, příslušník OO VB/náčelník pražské kriminálky: Vladimír Brabec
• podplukovník Žitný, vyšší funkcionář kontrarozvědky: František Němec
• kapitán Stejskal, náčelník pražské kriminálky: Ladislav Mrkvička
• MUDr. Veselý, úřední lékař: Vladimír Ráž
• Maštalíř, pomocník VB: Miroslav Zounar
• psychiatr: Karel Houska
• Dr. Brůna, syn: Josef Kubíček
• otec Brůna: Jaromír Crha
• matka Brůnová: Valerie Kaplanová
• Koštýř: Petr Skála
• Koštýřová: Libuše Geprtová
• holič Seydl: Robert Vrchota
• strýc Hurych: Oldřich Velen
• hospodská Doupětová: Míla Myslíková
• Hádek: Vladimír Bičík
• řidič autobusu: zasloužilý umělec Čestmír Řanda
• žižkovská bába: Darja Hajská
• a další[1][2]

• Ideový námět: plk. Jan Kovář
• Námět, povídka a scénář: Ing. Jiří Procházka
• Odborná spolupráce: pplk. Adolf Gruber, pplk. PhDr. Vlastislav Kroupa, pplk. František Kruml, Jiří Čermák
• Dramaturgie: Ing. Jiří Procházka, mjr. Leoš Jirsák
• Hudba: Zdeněk Liška
• Nahrál: Filmový symfonický orchestr nositel vyzn. „Za zásluhy o výstavbu“
• Dirigent: František Belfín
• Výtvarník dekorací: akademický architekt Karel Černý
• Asistent architekta: Michal Krška
• Výprava: Karel Kočí
• Výtvarník kostýmů: Lída Novotná
• Kostýmy: Eliška Vitvarová
• Umělecký maskér: Jaroslav Čermák
• Skript: Alena Mikeťuková
• Zástupci vedoucího výroby: Olga Mimrová, Petr Čepek, Jiří Radil
• II. kameraman: Jan Kváča
• II. režisér: Jiří Mikeťuk
• Střih: ing. Josef Valušiak
• Zvuk: Jiří Kejř
• Výroba: Josef Císař
• Kamera: zasloužilý umělec Václav Hanuš, Josef Hanuš
• Režie: národní umělec Jiří Sequens

Vyrobila Československá televize Praha, Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti ve Filmovém studiu Barrandov. Zpracovaly Filmové laboratoře Barrandov 1978.[1][2]

Děj se odehrává v roce 1969. Jan Zeman po událostech pražského jara již nepracuje jako náčelník pražské kriminálky, nýbrž slouží na žižkovském obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti. Podplukovník Žitný jej zde jednoho dne navštíví a požádá jej o přešetření již uzavřené hájnické vraždy. Po objasnění případu šíleného Brůny, který zavraždil sekerou svou manželku a svého syna donutil podřezat se na zápěstí a krku a skočit do studny, se Jan Zeman vrací na své původní místo náčelníka pražské kriminálky.

Epizoda Studna je inspirována skutečným případem, ke kterému došlo v roce 1968 ve středočeských Vonoklasech. Obecně se má za to, že jde o zřejmě skutečnosti nejvěrnější díl z celého seriálu. Přesto se v několika bodech od reálného případu liší.

• Skutečným důvodem kolapsu pachatele, který vyústil v pokus o rozšířenou sebevraždu, nebyly majetkové spory. Stanislav Jelínek (†57), předobraz starého Brůny, se měl účastnit soudu pro ublížení na zdraví, kterého se dopustil o několik měsíců dříve, kdy v šarvátce pobodal své dva sousedy nožem. Výsledku přelíčení se velmi obával a jeho duševní stav se až do osudné události prudce zhoršoval.
• Stromy nebyly úplně pokáceny, byla z nich pouze ořezána kůra.
• Vražedným nástrojem nebyla sekera, ale nikdy neurčený předmět, který mohl při požáru v prvním patře shořet.
• Ing. Stanislav Jelínek (v seriálu Brůna mladší) byl po obrně částečně ochrnutý a k chůzi používal hůl. Vylezení ze studny bylo pro něho tedy extrémně fyzicky náročné.
• Reálná studna měla napevno připevněné vědro, ze kterého se voda přelévala do přinesených nádob. Podobně jako v seriálu tyto nádoby posloužily k usvědčení Ing. Jelínka ze lži.
• Vyšetřování případu ve skutečnosti nebylo tak problematické a nebyl původně uzavřen s nesprávným závěrem (v seriálu kapitánem Stejskalem). Vyšetřovatelé měli od počátku pochybnosti o verzi Ing. Jelínka, který se snažil svalit otcův čin na své sousedy.
• Syn do studny skočil dobrovolně. Nesvrhl ho tam otec.[3]
• V roce 2014 Jiří Strauss v pořadu Českého rozhlasu tvrdil, že se případ nemohl odehrát tak, jak ho Stanislav Jelínek ml. (v seriálu Brůna ml.) popsal. Vrahem mohl být on sám a StB ho kryla, protože pracoval na tajném armádním výzkumu.[4]

Zřejmě právě proto, že tento díl je nejméně politický ze tří krizových dílů (Klauni – 1967, Štvanice – 1968, Studna – 1969), vyhnuly se Studně zásadní zásahy ze strany vedení ČST a ÚV KSČ. V červnu 1976 plukovník Kovář z titulu náčelníka tiskového odboru ministerstva vnitra předložil, spolu s díly z let 1967 a 1968, Studnu ke schválení ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi, který na nich zřejmě neshledal nic závadného. V lednu 1977 jej Jiří Procházka mohl předat šéfredaktorovi ÚRABB. Šéfredaktor ÚRABB vědom si politické citlivosti tématu, neboť už to nebyla historie, ale současnost, předložil scénáře k vyjádření řediteli Československé televize. Podle jeho připomínek byl Jiří Procházka posléze donucen upravit scénář Studny. Tvůrcům bylo například doporučeno, aby z jedné scény vystřihli: „V dubnu, ještě tam budou.“ a nahradili ji větou „Duben, ještě tam budem.“ Protože se do poslední chvíle nevědělo, jak o třech krizových dílech bude rozhodnuto, měla dramaturgie v záloze ještě tři jiné scénáře: Hřbitovní kvítí, Akce Dürrer a Úzkost. V srpnu 1977 šéfredaktor ÚRABB formálně scénáře schválil a teprve pak Klauny, Štvanici a Studnu dostala produkce seriálu.[5] 26. díl měl premiéru 27. ledna 1980.[6]

Ani Studně se však nevyhnuly drobné propagandistické vložky: Nepřátelé režimu křivě obviňují příslušníky Státní bezpečnosti z vraždy údajného řidiče Jana Masaryka. Téměř na konci se objevuje odkaz na nastupující normalizaci, když major Zeman říká pomocníku VB Maštalířovi: „Jo kamaráde. Dá nám to asi ještě dost práce než uklidíme ten… Ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích. No ale snad to dokážeme, ne?“ V závěrečné sekvenci se Stejskal Zemana ptá, jestli už ví, „Že zasedá ÚV! Dubček padl!“ a major Zeman jej na oplátku posílá na „kádrovku. Chtěj s tebou mluvit.“ Takže normalizace je už v plném proudu.[5]

Přes nutné politické sekvence, kterým se jako součást seriálu vzniklého na objednávku a pod dohledem ministerstva vnitra ani hororová Studna nemohla vyhnout, se Studna dočkala obrovské divácké popularity — cyklus měl vysokou sledovanost i vysoký index hodnocení. O jeho velké popularitě nejen v době předlistopadové svědčí i to, že skupina J.A.R. věnovala tomuto dílu stejnojmennou písničku s originálním klipem, v němž jsou nejznámější sekvence tohoto dílu vtipně zanimované.[7] Vedle Studny byly nejsledovanějšími díly Prokleté dědictví, Kvadratura ženy, Romance o nenápadné paní, Poselství z neznámé země a Mimikry, naopak s nejmenším úspěchem se setkaly díly Třetí housle a Štvanice.[5]

Divácký úspěch seriálu byl skutečně ohromný, o jeho uvedení měly zájem i televize všech socialistických zemí, a dále televize portugalská, švédská, britská, nizozemská, NSR. Zvlášť vysokého ocenění se tvůrcům cyklu dostalo při oficiální návštěvě Jurije Andropova v Praze koncem srpna 1976. Seriál byl s velkým úspěchem vysílán i v NDR, kde dosáhl ještě většího úspěchu a popularity než u nás. Major Zeman se stal rázem hrdinou pro miliony lidí v NDR, o čemž svědčí nejen divácký a kritický ohlas, ale i Zlaté vavříny, nejvyšší televizní umělecká cena, kterou tvůrci tohoto cyklu za své dílo v NDR dostali.[5]