LGBT práva v Monaku

Stejnopohlavní sexuální styk je legální. Veškeré trestní zákony za homosexuální akty byly zrušeny v roce 1973 při přebírání francouzských zákonů.[1] Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je 15 let.[2]

Monako nedává stejnopohlavnímu soužití žádnou právní úpravu, čímž se stává poslední a jedinou zemí Západní Evropy, která tak dosud neučinila.[3]

Nicméně v rozhovoru uskutečněném v listopadu 2010 zmínil Jean-Charles Gardetto [4], člen monackého parlamentu a právník, že se připravuje návrh zákona o soužití heterosexuálních i homosexuálních párů.[5]

18. června 2013 předložila opoziční strana Union Monésasque návrh novely zákona o genderově-neutrálním soužití.[6] Prezident Komise za ženská a rodinná právas sdělil, že veřejná debata na téma návrhu začne koncem roku 2015.[7]

Monako nemá žádnou vlastní armádu, nicméně působí v ní Národní garda. Francie, která odpovídá za obranu země, umožňuje gayům, lesbám a bisexuálům otevřeně sloužit v armádě.

Páry stejného pohlaví nemohou osvojit děti.[3]

Ústava se nijak nevyjadřuje k diskriminaci nebo harašmentu jiných sexuálních orientací nebo genderových identit. Žádná z aktivních politických stran dosud veřejně nedeklarovala svoji podporu právům LGBT. Ústava garantuje všem občanům země obecná občanská práva, včetně rovnosti před zákonem, rovného zacházení, ochrany soukromí, náboženské svobody a svobody projevu.

V červnu 2011 přijala monacká Národní rada anti-diskriminační zákon a zákon proti harašmentu.[8] V souladu s legislativním procesem by přijetí zákona Radou znamenalo pro hlavu monackého knížectví šestiměsíční lhůtu pro zveřejnění svého postoje k jeho budoucnosti:

• buď vyjádří svoji podporu zákonu, případně jej nepatrně pozmění (bez odstranění jeho klíčového jádra) k větší dokonalosti. V tomto případě měl jednoroční lhůtu od konce prvního půlroku od jeho předložení Radě a následné legislativní procedury
• nebo ukončí legislativní proces. Toto rozhodnutí je vysvětlené deklaračním čtení na veřejném slyšení. To může následovat také veřejná debata.

Hlavními body týkajícími se LGBT byly:

• Článek 1 jasně zakazuje diskriminaci směrem k: "jinému pohlaví, skutečné či domnělé sexuální orientaci, společneského či občanského statusu nebo rodinné situaci"
• Článek 3 aplikuje tento zákaz na pracovněprávní vztahy ve veřejném a soukromém sektoru, styk s úřady, přístupu ke zboží a službám (ubytování nebylo výslovně zahrnuto v této kategorii), rodinné vztahy, přístup k rekreačním, kulturním a veřejným akcím apod.
• Článek 8 upřesňoval, že diskriminace na pracovišti není: přístup zaměstnavatele, pracovní podmínky, odměňování, disciplinární opatření a ustanovení týkající se výpovědi.
• Článek 9 zakazuje na pracovišti sankciování, propouštění či jiné diskriminační zacházení s kategoriemi osob zmíněnými v článku 1

Většina Monačanů se hlásí ke Katolické církvi, což znamená, že na homosexualitu a crossdressing obecně nahlížejí jako na cosi amorálního. Monaco navíc není členskou zemí EU, které je podmíněné určitým standardem ochrany LGBT práv. Nicméně Monaco a jeho obyvatelstvo je velmi kulturně i ekonomicky ovlivněné úzkými vztahy s Francií.

Monackou LGBT komunitu podporuje několik zdejších gay friendly uskupení.[9] Žádná oficiální místa pro gaye zde však nefungují. Tuto roli přebírají blízká francouzská města Marseille, Nice a Lyon.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Monaco na anglické Wikipedii.

• LGBT práva v Evropě